Pomoz nám,prosím!!! na Blog.cz

Pomozte delfínům v Indii. Chtějí je vystavovat v ,,akváriu" pro turisty. Zacházení s delfíny v těchto obrovských akváriích je však velmi kruté a delfíny pak čeká celý život jen za sklem,bez toho aby byli v jejich přirozeném prostředí! Prosím, pomozme to zastavit na:

zdroj obrzku: http://www.detskestranky.cz

Krávy=mléko. To je všeobecně známo. Ale proč by museli naši ,,otroci" žít v tak hrozných podmínkách velkochovů?!? Tato nová petice navrhuje kontrolování života dojnic ve velkofarmách. Tím se zaručí nejen život,který by si zasloužily, ale i dobré mléko. Připojte se na:

zdroj obrázku: goveg.cz

Tygři volají o pomoc! V USA je v osobním vlastnictvím okolo 15.000 kočkovitých šelem. Většina z nich žije v kleci o velikosti psí boudy, kde se mohou stěží otočit. Někteří jsou dokonce i ve skladech či jiných budovách. Prosím, už jsme jen krůček od cíle:

zdroj obrázku: http://baraluky.blogspot.com

Tady se můžete podívat na video HSUS:

NEBO

http://video.humanesociety.org/ (hned 1.video od shora)

Tohle video se prostě nedá sledovat. Doporučuji si spíše přečíst popis pod videem než si ho pouštět,málem jsem se při tom totiš psychycky zhroutila.

Na video se nedá koukat,proto vám tady popíši jen začátek,dál jsem se nedokázala koukat...

Na začátku je záběr na prase,které chodí po prostoru. Potom se k němu vrhne chlap s motorovou pilou,která je zapnutá. Chvilku jsem si říkala ,,Tohle ne,to neudělá!Ne!" jenže on to udělal... V tom momentě,kdy dal pilu k hrdlu bezbranného zvířete jsem zaklapla notebook a brečela jsem, řvala jsem jak pavián a vykřikovala sprostá slova (ani nevím, jak jsem na ně přišla, vůbec sprostě nemluvím-nechápu, jak se ve mě během 20 sekund mohlo nahromadit tolik vzteku a smutku...)). Pak jsem si ale řekla ,,to už bude pryč,stejně už to video končí" jenže to jsem se pěkně spletla...odklapla jsem obrazovku notebooku a viděla jsem...jedno z nejhorších zvířacích trápení...hlava zvířete byla na zemi a o kus dál se smýkalo tělo... všude byla krev. Rychle jsem vypla video a zase jsem se rozbrečela.

Už jsem viděla hodně ,,drsná" videa (pokusné laboratoře a zubožená zvířata v nich, Americká jatka krav i Japonská jatka psů, stahování norků z kůže zaživa,upálení malého štěňátka,...), ale tohle zaručeně patří mezi ty nejnejnejnejhorší!!!!!!!

A NEJhorší je, že ten člověk-ta zrůda která zabila mého zvířecího bratra a nechala ho takhle se trápit- z toho měl ještě požitek-měl požitek ze smrti-z vraždy-z bolesti... A jeho komplic je prašť jako uhoď...oba by si zasloužili trest smrti,ale pěkně bolestivé smrti.

Nejradši bych...mu udělala to samé a taky bych to dala na youtube.com aby si to všichni užili a ještě bych ho tam takhle nechala...mučila bych ho a až po velkém utrpení bych mu udělala to samé, jako on tomu praseti...Moc se omlouvám za všechen ten vztek a zášť v mých slovech,ale tahle zrůda si nezaslouží nic jiného, nezaslouží si žít.

Krysa "Lilly", která je v laboratoři vedena pod číslem H750, se třese hrůzou po celém těle a hlasitě kvičí strachy! Cítí, jak jí ledový prst klouže po bříšku, a tuší, co bude následovat - žádné mazlení, ale kruté, ohavné a bolestivé pokusy, které nejspíš nepřežije! "Lilly" je totiž jedním z několika milionů hlodavců, kteří jsou po celé Evropě týráni kvůli kosmetickým produktům.
A jak vlastně tato "vyvolená" zvířata žijí? Jsou zavřena v malých kotcích a krmení dostávají stejné jako jiní domácí hlodavci. Podle toho by si člověk mohl myslet, že se zase tak špatně nemají. Ale pravda je někde jinde! Ve skutečnosti je pronásleduje obrovský strach.

Každý den je pro ně doslova noční můrou, protože ruka, která jim vstříkne pod kůži testovací látku, se může objevit kdykoli! Tyto látky jsou jim zaváděny pomocí úzké hadičky do oblasti břicha, aby se zjistilo, jaké reakce vyvolají. Většinou se jedná o křeče, průjem, zvracení, ochrnutí, někdy dokonce i vnitřní krvácení! Současně se také testuje snášelivost sliznice a kůže. Tekutina se nakape do očí králíka, který je v plném vědomí! Ušák pak musí snášet ukrutnou a pálivou bolest. Poměrně často se objeví zarudnutí, zanícení nebo poškození tkáně testovaného zvířete, které tak nadobro přijde o svůj zrak.

Ale krysy a králíci nejsou zdaleka jedinými mazlíky, kteří jsou vystaveni těmto krutým pokusům. Týrání se nevyhnou ani morčata, kterým se pod kůži na citlivých místech těla stříkají různé látky na výrobu krémů. U těchto zvířat se pak často objevují rozsáhlá a bolestivá poranění kůže, někdy dokonce i rakovina!

Skončí už konečně tohle zvířecí trápení? A pokud ano, kdy se tak stane? Je sice pravda, že od března roku 2009 platí v celé EU zákaz prodeje kosmetiky, která je testována na zvířatech, a také zpřísněný zákon proti týrání zvířat. Ale co si budeme povídat - výrobci si zase nějakou tu cestičku na hranici zákona najdou a zvířecí utrpení bude i nadále pokračovat. Je to hrozné a nebere to konce.
Testovaná zvířata jsou opravdu chudáci - spousta z nich nikdy neviděla denní světlo a ani se neproběhla po trávě. Narodí se jen proto, aby zemřela při testování kosmetiky! Nebuď k jejich utrpení lhostejný/á a zapoj se do boje proti tomuhle trápení! Pro začátek stačí, když si budeš všímat, jakou kosmetiku kupuješ.

podepište petici proti tomuto nemilosrdbnému a krutému zacházení se zvířata= trhání peří zaživa! Prosím, nemůžeme je v tom nechta samotné! oni sami nemůžou volat o pomoc,ale já nebo ty můžeme POMOCT!!!!!

PETICE ---ZDE---

Zvířata - naši bratři

Jiný přítel člověka, též milý pes, se také jednou dozvěděl o své smrti. Mluvilo se o tom jako obyčejně při obědě. Po jídle šel od jednoho k druhému, každému olízl ruku, což jinak nebylo jeho zvykem, jako by je chtěl políbit. Tak se se všemi rozloučil. Potom vyběhl do zahrady. Tam už byl vykopán jeho hrob. Odvážně, jak to dokáže jen věrná bytost, skočil do svého vlastního hrobu, lehl si doprostřed, hlavu si položil na natažené přední tlapy a němýma smutnýma očima se díval před sebe. Takto ležel a byl připraven. Žádné vábení ho už nevytáhlo ven - čekal na smrt. Konec přišel. Jeho pán se přiblížil s puškou. Pes se na něj díval klidně a chápavě. A ten, komu patřila jeho věrnost, ho zastřelil. Tento muž mi to sám vyprávěl, celkem střízlivě. Trochu mu to ještě bylo líto. Ale starý pes, který onemocní… Kdyby i jeho syn jednou takhle přemýšlel, až otec zestárne…

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých, myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě lépe - zanechat jich.

Takto nám jednoho dne nepřijde zatěžko zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi. Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich hořkou příchuť.

Nechci však ukazovat prstem na toho či tu. Ne, chci sám sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se chápavějším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později nemělo podařit i ve větších věcech?

Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího světa s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem celé budoucnosti: milovat vše.

Překlad ze slovenského vydání: Monika Podsedníková

Grafická úprava obálky: Valerie Lásková

Sazba: Petr Falc, Jan Lajka

Osvit a tisk: Grafické studio Winter

Vyšlo: Praha, 2003

Zvířata - naši bratři

Zvíře žije život otroka. Ráno, když se s radostným zaržáním probudí, mu poskytnou krmení a doušek vody, očistí mu srst, vykartáčují, vyčešou ji, až se leskne. Potom začíná den - to znamená denní práce. S radostným zaržáním vyjde kůň z těsné stáje, pozdraví jasné sluneční světlo, volný výhled pro oči. Čeká ho vůz. Už ve stáji ho opásali řemeny a popruhy, nasadili mu ohlávku a uzdu. Teď opratě rozmotají a spojí se zápřahem, připoutají ho k denní otročině. A práce začíná.

Nad vším se neviditelně vznáší to, čemu říkáme osud. Jednomu otrokovi dá lehký, druhému těžký úděl. Jeden z posledních sil tahá těžká břemena - káry, jejichž kola skřípají pod tíhou zboží, železa, písku, kamení, klád nebo čehokoliv jiného. Druhý běží veselým klusem před lehkým povozem. Osud… Jeden má pána, který je plný milosrdenství, nikdy nepožaduje víc, než dovolují síly, dopřeje odpočinek a přestávku, zajistí stín před slunečním úpalem a ochranu před deštěm a sněhem, dává dostatek potravy a navíc i chutné lahůdky, dobré, něžné slovo a pohlazení. Druhý otrok má pána, který neovládá sám sebe, požaduje nemožné a toto nemožné si nemilosrdně vynucuje. Jeho hůl bez slitování vybičuje poslední síly. Dává mnoho ran a málo ovsa. Zvířeti, které je mu vydané napospas, dopřeje jen málo odpočinku, nechrání ho před žhnoucím sluncem, před deštěm a mrazem. Místo dobrých slov ho častuje výkřiky proklínání, místo lahůdky dá kopanec do břicha. Osud. Jeden úděl mají oba otroci společný - svazují je opratě, drží je oje. Za nimi je neustále břemeno, které musejí tahat nespočetné dny, týdny, měsíce, roky, po celý dlouhý život. Stejně jako galejníci v minulých dobách za sebou tahali velkou železnou kouli, ke které byli přivázáni. Napravo kvetou louky, nalevo zurčí potok, zurčí uprostřed osvěžující zeleně. Ale uzda a bič drží otroka.

Ta čerstvá tráva na louce, ta vysoká stébla, jak lahodně asi chutnají! Jen na chvíli zajít tam naproti do stínu! Ale uzda a bič otroka drží. Teď si odpočinout, zastavit se, vydechnout si - jen na pár okamžiků načerpat novou sílu! Bič však žene otroka dál. Tamhle je bratr, sestra, zapřáhnutí k břemenu, stejný úděl. Jít k nim, přivítat se s nimi, pozdravit je, utěšit, polaskat - sám sebe nechat polaskat a pozdravit. Tady - teď jsou vedle něho. Ještě krok a ucítí blízkost jejich dechu, jemné funění jejich měkkých nozder. Ale bič žene otroka dál a uzda drží zpět. Den je dlouhý, náklad těžký. Jakoby kouzlem se povoz stává lehkým a zase těžkým. Čekání v prašných ulicích, trochu krmení před sebou, potom dál, stále dál po nekonečné cestě. Ano, po nekonečné cestě, protože tento pochod je bez konce, i kdyby trval jen několik kilometrů, je bez konce, bez konce. Jen večer přetrhne tento neustálý koloběh. Unavený je člověk, unavený je otrok. Unavené ruce odvazují ohlávku, osvobozují koně od denního břemene. Radostně řehtaje, kluše do stáje na malé místo, jež mu patří, na místo, které je trochu větší než jeho vlastní tělo. Kůň najde žlab, najde svou večeři a doušek vody, jenž mu poskytli. Po celodenní námaze a dřině se posilní - na zítřek. Cenu zlata má největší dar všech ubohých - spánek. Nebotˇ ve spánku stejně jako ve smrti dávají bohové rovnost všem, bohatým i chudým, svobodným i zotročeným.

Potom však přijde ráno, probuzení - probuzení otroka. Nádenická práce začíná bez ohledu na to, jestli prší nebo svítí slunce, sněží, mrzne nebo je bouřka. Napnout svaly, vzepřít tělo, tahat, běžet! Kdo tahá? Kdo běží? Kdo se zhroutí, padne, leží v prachu a dokoná po dlouholeté otročině? Otrok. Ano, otrok ve dvacátém století. Lidé na ulici zůstanou na chvíli stát, přihlížejí téměř s blahosklonnou nadřazeností. Potom se odvrátí od nešťastného tvora, obrátí se ke mně, protože zaslechli, že jsem řekl: "Otrok." Kdosi se zdvořile usměje: "Rád žertujete - je to jen kůň." Jen kůň… Dlouhá léta pracoval tento kůň pro svého pána, možná živil jeho i celou jeho rodinu. Bez jeho práce by neměli tak dobrý život. Teď leží tento dobrodinec, který je uchránil před hladem, tento přítel, na zemi, sténá, umírá. Ten, kterému dobrodiní prokazoval, stojí vedle něho. Vidíš v jeho očích slzy?

Vidíš, že by se mu chvěly rty a šeptaly slova dojetí? Ano, rty se chvějí a slova, která s pohnutím šeptají, znějí: "K čertu, teď musím koupit nového koně!" To je pohnutí, zármutek, to je vděčnost bytosti, která víc než deset let tahala těžká břemena, která by člověk nikdy nebyl schopen vléct sám, vděčnost tvorovi, který mu víc než deset let vydělával na chléb. Teď tu leží, umírá, vydechuje svůj život - otrok. Vedle stojí dítě a pláče. Matka ho chytí za ruku: "Buď už zticha - kdo by plakal! Vždyť je to jen kůň." Skoro každý kůň má podobný osud. Ne všichni koně se sice zhroutí, mnozí koně zůstávají čilí až do vysokého věku. S taháním břemen to však už potom nejde tak dobře, náklady musí být menší, cesta nesmí stoupat tak strmě a už se nedaří tak dobře běžet klusem. Dech slábne, je skromnější, nohy jsou méně ohebné, celé tělo je kostnatější, jak už to ve stáří bývá. Ano, otrok zestárnul, předčasně zestárnul a opotřeboval se. Ještě stojí na nohách celkem pevně, ještě tahá lehkou fůru, ještě mu chutná šrot, oves.

Muž, který spotřeboval jeho síly, je vedle něho a s dýmkou v ústech pozoruje revmatické pohyby starého koně. Potom přesune dýmku do druhého koutku úst a řekne svému synovi: "Bude už na čase odvést ho k rasovi, našeho Hanse - možná příští týden. I když nám stěží za toho starého kostlivce něco zaplatí." To je pocit vděčnosti ke statnému starému otrokovi. Takto učí otec syna být vděčný, učí ho na těchto velkých "maličkostech". Později, když odvádějí věrného spolupracovníka na smrt, na zabití, uroní slzu dokonce i otec, který je rád, když si toho všichni všimnou a chválí jeho dobré srdce. "Hans, dobrý starý Hans - jaké věrné zvíře, takové už možná ani nenajdeme! A teď musíme kupovat nového koně - jaké výdaje!" Vzdech, který následuje, je pravý a hluboký. Co připravili otrokovi, aby mu zlepšili život? Co mu nabídli jako protihodnotu za množství sil, které jim daroval? Nic, nic. Možná rány. Co mu měli dát? Kousek země, malý kousek pastviny, na němž by večer mohl být a toužebně snít o dálkách.

Takový maličký kousek země na zotavení po těžkém pracovním dni, pár čtverečních metrů louky místo dusného kouta ve stáji. Jsou koně, kteří pracují na velkých statcích. Náruč sena a trochu ovsa, které ve stáří potřebují, nehraje v rozpočtu hospodářství příliš významnou roli. Jenže… nedají jim to. Místa, na kterých smí kůň - otrok ve stáří jíst svůj chléb, bychom spočítali na prstech. Kde se však něco takového děje, vyprávějí o tom v širokém okolí. Téměř jako legenda to putuje od ucha k uchu. Jako by na takovém statku byla bílá vrána - dobrosrdečnost. My lidé pokládáme za obdivuhodné, když dobrem oplácíme dobro, jehož se nám dostalo. A jako velká událost se zapíše, když jednáme ještě lépe, než se jednalo vůči nám. Chci Ti připomenout ještě jednoho otroka. Otroka, který nedokáže nést břemeno, tahat náklad - ptáka v kleci. Toho, jehož perutím patří nekonečný širý vzdušný prostor, který létá od jedné země ke druhé, tak, jak nám dovolují jen myšlenky. Toho zavřeme do úzkého prostoru, sotva dost širokého na to, aby rozprostřel křídla, nemluvě o tom, aby mohl létat. Naše něžné a oduševnělé paní nazývají zajatce svým miláčkem, dají pozlatit tyče jeho vězení a vlastní pěstovanou rukou mu sypou zrní. Nechtějí, aby se jim připomínalo, že je to jejich vězeň, který jim z touhy a bolesti zpívá svou píseň. S požitkem naslouchají jeho zvukům, pokládají je za nádherné a je to pro ně pěkné povyražení. Jejich duši nedojme pochopení žalu a touhy jejich vězně, jejich duše zůstane navzdory dojímavé písni hluchá.

Zvířata - naši bratři

Domnívám se, že mnozí rodiče nezabíjejí jen kachny a králíky. Mnozí rodiče zabíjejí v duších svých dětí nejněžnější a nejdůležitější část. Zabíjejí ji už velmi brzy, den co den vraždí nejkrásnější a mírotvorné pravidlo: Nezabiješ! Když na to všechno myslím, vidím před sebou stát zločiny lidstva, hříchy páchané na zvířatech, ohavnosti, z nichž mnohé jsou tak staré jako lidstvo samo.

Myslím na zvíře, které se, pokud může, myje a udržuje čisté - na prase. Mluvím tu o praseti chovaném ve stáji, ne o jeho příbuzných v jiných zemích, kteří žijí ve skupinách na pastvině. Jaké převrácení pojmů tu člověk způsobil. Z čistého zvířete se stal symbol špinavé bytosti.

Na vykrmení vtěsná člověk prase do malého prostoru, takže se sotva může pohybovat. Donutí ho tak ležet ve vlastních výkalech. Toto zvíře je však od přírody tak čistotné, že když mu dáme dostatek místa, vykonává tělesnou potřebu vždy v jednom rohu, vždy na stejném místě. V takovém případě nikdy nezašpiní své okolí nebo místo, kde spí. Ale člověk, který mu vnutil špínu a nečistotu, znásilnil i lidské myšlení a vytvořil nový pojem: "prase". A řekl: "Podívejte se, jak je špinavé, jak se válí ve vlastních výkalech!" Skutečnost mu dává za pravdu. To, co se krátkozrakým očím jeví jako skutečnost. Z prasete se tak stal symbol pro všechno špinavé. Jaké jsou příčiny? Příčiny vytvořil člověk sám. A tak by se vlastně jméno "člověk" mělo stát symbolem pro všechno špinavé. U zvířat jím možná i je, kdo to může vědět? Možná je pro ně stejným hanlivým slovem, jako pro nás slovo "zvíře". Ale buď klidný (cítím Tvoje vzrušení), nevěřím, že lidé používají tuto metodu jen vůči ubohým neškodným čtyřnožcům. Věř mi, stejnou metodu uplatňují i mezi sebou navzájem, jeden vůči druhému.

A podívej se, jak nenasytnost člověka sahá na všechno. Nestačí, že dychtí po mase zvířat, aby se jím živil, a po kůži, aby se do ní oblékl. Podívej se, jak člověk baží po jiných věcech. Zabije bytost s pestrou měkkou kožešinou, s měňavým peřím, ne z nouze, ale pro okrasu. A zachází dokonce tak daleko, že pro kůži dokonce živí i taková zvířata, kterým se jinak vyhýbá - například divokého krokodýla. Krokodýl zkrotne a následuje ho věrně jako pes. Ale dobrota člověka je ještě méně pravá než krokodýlí slzy, které si vymyslel. Krmí ho, krotí ho - a pro jeho kůži ho usmrtí. Ano, člověk chová dokonce i svého smrtelného nepřítele - hada. Jeho smrt je však o to hroznější. Zaživa mu stáhnou kůži z těla. Něžné dámy nosí z této kůže střevíčky a ozdobné kabelky.

Chápeš teď, proč nenosím ani žádnou kůži? Řekneš - kůže je jen vedlejší produkt, dobytek se zabíjí pro maso a ne pro kůži. Máš pravdu. I já jsem si to kdysi myslel. A přece dnes vím, že často se celé stáda zvířat zabíjejí jen pro kožešinu, kůži. Děje se to, když se pro maso zvířat nedá najít odbyt. Dost však o smrti. Chci Ti vyprávět ještě o něčem jiném. O otroctví, které člověk připravil mnohým bytostem, a o tom, jakým neúprosným otrokářem je. Nejen před tisíci, nejen před stovkami let byli otroci. Ne, ještě dnes si je člověk drží, drží je v poměrech, které vydávají smutné svědectví o jeho důstojnosti a smyslu pro spravedlnost. Myslím na naše tažná zvířata, zejména na silného vola, povolného osla, bezpečně kráčející mulu a odvážného koně. Vezmi si existenci koně v našich západoevropských zemích. Když se mu daruje radost a štěstí, tak v prvních dvou letech života. Potom… úděl neuvěřitelně tvrdý a přece skutečný, který nesou a snášejí tisíce a statisíce koní. Zkrotili ho.

Nemluvím teď o šťastném bratrovi, jezdeckém koni, kterého po zkrocení možná rozmazlují a hladí. Mluvím o nešťastném bratrovi, tažném koni. Dostane přístřeší ve stáji, většinou v temném prostoru s malým množstvím světla. Ohrádka, do které ho umístí, je o trochu větší než kůň sám. Před ním je žlab. Pán se může střídat, ale stáj bude téměř vždy poskytovat stejný obraz - bude to vždycky místo o trochu větší, než je kůň.