Pomoz nám,prosím!!! na Blog.cz

Zvířata - naši bratři

Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá. Ještě jsem Ti však neřekl všechno, ještě jsem Ti nevyprávěl o rybách, které se chytají v milionech - o herincích. Nikdo je neusmrtí. Živé je vysypou z člunů, živé je naloží do připravených kádí, nakladou je na sůl a posypou další vrstvou bílých krystalů. Pak přijde další vrstva herinků, další vrstva soli. Na štíhlá, škubající se třpytivá šupinatá těla roztrousí rozežírající přísadu - na živé ryby. To je jejich hrob - zaživa zavřené v kádi a zabalené do pálivé rozežírající soli. Miliony ryb takto umírají a miliony lidí je později jedí, aniž by převážná většina z nich tušila nebo aspoň přemýšlela o tom, jak toto jídlo vzniklo, jaká cesta utrpení a smrti se skrývá za tím, co teď s libostí konzumují.

Je nutné tento pravdivý obraz dále popisovat? Ještě něco Ti však chci říct. Chci Ti vyprávět o jiných obyvatelích chladné vody a o konci, který jim člověk připravuje, aby po své smrti byli požitkem pro jeho jazyk a žaludek. Myslím teď na rybu, jejíž původ je zahalen tajemstvím navzdory veškerému výzkumu, na rybu, která se velmi podobá hadu. Mám na mysli záhadného úhoře. Jak se připravuje? Jak známo, úhoř má, stejně jako hadi, velmi tuhý kořínek. Jakoby ho ani nešlo usmrtit. To by mu museli oddělit hlavu od trupu, ale tak by se zničil jeho dekorativní vzhled. Lidé úhoři uříznou hlavu jen velmi zřídka. Obvykle se pokoušejí omráčit ho údery do hlavy nebo tím, že jím házejí o zem. Potom - prosím, je to starý, úplně všední, bezmyšlenkovitě prováděný kuchařský zvyk - mu zaživa stáhnou kůži a zaživa ho hodí do hrnce nebo na pánev. Zaživa!

Pokličku je třeba dobře přivázat nebo zatížit kameny a jiným závažím, protože úhoř se ze všech sil vzpíná, svíjí, natahuje, vzpírá se proti pekelnému vězení, pokouší se z něj utéct, prorazit ho. A stává se, že úhoři odhodí pokličku a utečou - bez kůže, napůl uvaření nebo upečení. Ale ruka člověka je ihned znovu chytí a hodí zpět do mučírny. Ruka, jež to dělá, je většinou něžná ruka ženy, dobré matky, která svým dětem a muži připravuje tuto chutnou hostinu. Je to ruka ženy, která má jinak určitě velmi dobré srdce, dokonce velmi měkké srdce, přinejmenším pro své milé, které se lehko dotkne, když vidí trpět cizího člověka. Ale pro utrpení a muka úhoře nemá citu. Ano, stává se to. Často máme dvě srdce, jedno z masa a citu, druhé z kamene a bezcitnosti.

Úhoř se právě takhle připravoval vždy, kam jen lidská paměť sahá. Ani matka této matky to nedělala jinak, ani její babička. Říká se, že úhoř to tak necítí… a… jak jinak by se dal připravit? Ne, dobrá žena se těší, že svým milým nabídne tak chutné jídlo. Těší se, aniž by pomyslela na to, že se tak děje za cenu pekelného utrpení jiného tvora, za cenu takového utrpení, že větší nemusel snášet žádný svatý. Takových velkých mučedníků jsou každý rok statisíce a téměř nikdo si na ně nevzpomene, nikdo pro ně neuroní slzu. Nebo přece? Ano, viděl jsem plakat děti, ale to jsou ještě hloupé děti, jenom děti. A přece jsem se setkal s lidmi, s dospělými lidmi, kterým vstoupilo do očí něco jako slza, když viděli, jak tyto ubohé tvory prodávají na trzích, a mysleli na to, co je čeká. Pravda, silní lidé se něčemu takovému smějí… dokud se jim samým nestane něco podobného. A ještě jeden obraz se mi zjevil před očima. Úhoři zaživa svázaní provazem, který jim protáhli žábrami. Tento živý svazek zavěšený v komíně, svíjející se těla uzená zaživa. Vznikne z toho úžasná lahůdka - uzený úhoř. Když však hovoříme o lahůdkách, nejsou také raci a pověstné langusty jedním z Tvých oblíbených jídel? Není to i pro Tebe vždycky svátek, když Ti je předloží?

Chci Ti popsat cestu raka a langusty z vodní hlubiny až k svátku pro Tvůj jazyk, k svátku, jenž Tě ve velké míse očekává na umně prostřeném stole. V chladné vodní hlubině chytili raka nebo langustu a vytáhli je na sluneční světlo. Obě zvířata jsou na vzduchu šťastnější než ryby, protože bez velkých těžkostí dokážou žít i mimo vodní říši. I vzduch se může na dlouhou dobu stát jejich živlem. Chycené raky obyčejně zabalí do košů nebo něčeho podobného. Často jsem viděl, jak langustám odlomili jejich krásná dlouhá tykadla, protože zabírala moc místa. Umím si představit, jak velkou bolest musí znamenat už to, že jim u kořene odlomí tyto nejcitlivější orgány, vysoce vyvinuté nástroje citu, které obsahují jemné hmatové ústrojí. Takto zohavené čekají na kupce. Kupující nese raka nebo langustu domů s radostným očekáváním požitku.

Langusty i raci se vaří. Každý to ví, protože až potom mají často vzpomínanou, takřka příslovečnou červenou barvu. Vaří se zaživa. Domnívám se, že i to je všeobecně známo, i to každý ví. A hospodyňka si s povýšeným úsměvem říká: "Ale to vůbec nevadí - házejí se do vařící vody, za kratičkou chvíli jsou mrtvi. Kromě toho jsou to zvířata nižšího druhu, s velmi primitivním nervovým systémem, která to všechno nepociťují tak, jak by to pociťoval například nervový systém člověka," a znovu povýšený úsměv. Rak a langusta se přece vaří, je to staré a neměnné jako jedenkrát jedna je jedna. Já však vím, jak jejich smrt vypadá. V mnohých kuchařských knihách se píše, že nejlepší je vložit tato zvířata do vlažné vody, zatížit je kamenem a takto je pomalu vařit, aby se dosáhlo lepší chuti. Ale nechme to, mysleme si, že neexistují žádné takové pokyny, že jsou jen lidé, kteří házejí raky do prudce se vařící vody, aby jim takto připravili rychlejší smrt. Už toto předsevzetí je krokem k lidskosti, a dokonce by mohlo splnit účel, kdyby… byl hrnec s vařící vodou v nějakém poměru k velikosti zvířete.

Jinými slovy langustu by bylo třeba hodit do nádoby s velkým, ba dokonce s velmi velkým množstvím prudce se vařící vody, abychom jí připravili rychlou smrt, ne příliš barbarskou. Skutečnost, to znamená obvyklý způsob přípravy, však vypadá úplně jinak. Většinou se vezme nádoba, která je právě tak velká, aby se do ní zvíře vešlo. Ale - místo jedné langusty nebo jednoho raka se jich většinou hodí do vody víc najednou, protože člověk si řekne: "Vždyť je tam ještě místo." Tato zvířata, chladná a pokrytá silnou skořápkou, však v takovém množství ochladí malé množství vody, takže se z vařící vody okamžitě stane voda teplá, nebo v nejlepším případě horká. V této horké vodě se teď pohybují šokovaná zvířata, zvyklá na chlad, téměř na ledový chlad vodní hlubiny. Pokoušejí se utéct, ale marně. Na hrnec se přitlačí poklička, zoufale se plazící zvířata se předtím zatlačí zpátky do hrnce. Poklička se pevně přiváže, nebo zatíží kameny a jiným závažím. Jak pod hrncem hoří oheň, voda je stále teplejší a pomalu se blíží bodu varu. Velmi pomalu! A v tomto neustále se zvyšujícím žáru jsou zvířata zavřena bez jakékoliv vyhlídky na záchranu, vydána napospas neustále vzrůstající bolesti. Dokonce i tehdy, když voda dosáhne bodu varu, neznamená to ještě smrt. Musí se ještě chvíli v mukách vařit ve vroucí vodě.

"Samozřejmě, že raci a langusty se musejí dobře povařit," řekne šéfkuchař. "Dobře zaživa povařit," měl by říct. Já však myslím na strašnou epochu inkvizice a na to, že tato doba ještě nepominula, že i dnes lidé vrhají do vařící vody zaživa jiné tvory, kteří jsou v jejich rukou bezmocní. A s hrůzou si uvědomuji, že jsou to takzvaní vzdělanci, jemnocitní, nikoliv suroví barbaři, ne přírodní národy, a přece - primitivové. Primitivní civilizovaní, primitivní takzvaní kulturní lidé Západu, kteří překypují krásnými myšlenkami a řečmi, a přece, s úsměvem na tváři, provádějí strašné ohavnosti. Ne proto, že musejí, nikoliv - proto, že chtějí. Ne proto, že by jim chyběla schopnost přemýšlet a zvažovat, jakých ohavnosti se dopouštějí, nikoliv - proto, že o tom nechtějí přemýšlet. Kazilo by jim to požitek.

"Ani byste nevěřil, jak je mi vždycky líto langusty, když ji házím do vařící vody, když se potom snaží vylézt ven a já ji musím znovu zatlačit zpátky. Jenže my langusty jíme tak rádi - a jak jinak bychom měli ta zvířata připravovat?" To mi jednou řekla jistá německá baronka, která celý život ráda jedla langusty a která se nemohla dívat na to, když kočí bil svého koně nebo když poháněč špatně nakládal s oslem. Při tom se jí vždycky zmocnila prudká zlost. Nad ptáčkem, který měl zlomenou nožičku, ronila slzy. .

Zvířata - naši bratři

Rybáři vytahují sítě. Mají je velké a široké. Vytáhnout je z vody vyžaduje mnoho silných mužů. Jejich síla automaticky roste, stupňuje ji radost, že v sítích je úlovek. Tahají a tahají. Stovky, tisíce třepetajících se ryb vyzdvihnou z vody a vytřesou ze sítí do člunů, kde ryby leží na sobě jako jeden pohyblivý, stříbřitě lesklý kopec, masivní a těžký, takže člun klesne hlouběji do vody. Ryby, které jsou dole, stlačené vahou těch, co leží na nich, se mohou jen stěží pohybovat. Horní ryby tlučou ocasními ploutvemi a pohybují ostatními ploutvemi, sbírají všechny své síly, aby se vymrštily do výšky se správným instinktem, že takto možná dosáhnou spásného živlu - vody.

Rybáři se usmívají, zapalují si dýmky. Zátah byl dobrý! A znovu si sedají k veslům nebo na svá místa. Když je člun hodně velký, tak se ve velkých námořnických botách brodí masou ryb, stoupají na jemná rybí těla, rozmačkávají je, zraňují, usmrcují. Smějí se a vykřikují žertovná slova, zatímco šlapou po své stříbřité kořisti. Jejich boty přitom nepociťují nic a jejich srdce zrovna tak málo, protože zvyk nechal na jejich srdcích vyrůst hrubou kůži - možná stejně pevnou, bezcitnou a naolejovanou, jako je kůže jejich bot. Ani jednou do jejich mysli nepronikne, že chodí po tělech živých bytostí, které svou podrážkou a vahou zraňují.

Ale tento osud postihne, pravda, jen některé ryby. Není to norma, proto se tu nebudeme zdržovat. Podíváme se, jak se daří celému množství, těmto tisícům a desetitisícům ryb. Ano, říkám tisíce, desetitisíce. Každý rybář by se Ti vysmál do tváře, kdybys od něho žádal, aby teď to množství mořských zvířat usmrtil. Jak by mohl? Ani by na to neměl místo, vždyť člun je plný ulovených ryb. Rybář se tedy spokojí s tím, že chytí tu nebo onu rybu a úderem do hlavy ji zabije. Dělá to jen u těch, které hodně vyskakují, projevují příliš energie. Tento akt milosti prokáže jen těm, které leží nahoře, jimž by se snad přece jen mohlo podařit z posledních sil uskutečnit skok do vody. Zamezit tomu, aby vzácný úlovek znovu unikl, to je příčina, kvůli které rybář toho nebo onoho zajatce sítě usmrtí. Dělá to jen na základě praktické úvahy, nikoliv proto, aby zkrátil utrpení zvířete. Ó, ne.

Proč vynakládat takovou námahu? Vždyť ryba umře i bez jeho přičinění sama od sebe, bez toho, aby bylo potřeba tolik práce. Záškuby rybích těl pomalu ustávají, nejsou už tak divoké a nespoutané, pokaždé je v nich méně síly, jsou stále slabší a slabší. Ne, člověk se o ně vůbec nemusí starat, vyhasnou samy od sebe. Takto smýšlí a jedná rybář. Ví, co dělá, protože má se svým řemeslem zkušenosti.

A ryba? Ryba je vytržena ze svého živlu, z vody, a je vržena do živlu, který dosud okusila nejvýš na několik vteřin - na vzduch. Když se my, kteří jsme na vzduchu doma, dostaneme do vody, když nás úplně obklopí a přikryje, utopíme se za krátkou dobu několika minut. Stejně se děje mnohým rybám, které, když se dostanou na vzduch, za několik minut zahynou. Ale to je jen velmi malá část ryb. Převážná většina ryb, které chytíme do sítě, žije v našich zeměpisných šířkách mimo svůj vlastní živel, na vzduchu, velmi dlouho - hodinu, dvě hodiny, čtyři hodiny, až půl dne, hlavně mořské ryby.

Řekl jsem, žijí. Ale není to přiléhavé označení - protikladné slovo umírají by bylo správnější. Ano, ryba umírá, ne minuty, ne - umírá hodiny tísnivou, strašnou smrtí, srovnatelnou jen s naší smrtí udušením. Pomysli si, že by ses musel pomalu udusit. Kolem Tebe by bylo stále méně vzduchu, stále víc by Ti chyběl. Celý Tvůj život by spočíval jen v zápasu o nadechnutí, stále víc a víc, stále namáhavěji a namáhavěji, až nakonec by ses už vůbec nadechnout nemohl.

Pomysli na rybu - ne, raději běž na pláž nebo na trh s rybami, sám pozoruj zvířata, jak leží na zemi nebo v koších. Budeš prožívat jejich strašnou smrt a uvidíš, jak pomalu slábnou, jak víc a víc otvírají ústa, umírajíce udušením, až je křečovitě otevřou doširoka v mukách pomalé smrti. Protože máš velkou představivost, pomysli si, že bys tou rybou byl Ty, že bys musel takhle bojovat, tak strašně, každou vteřinu, každou minutu, o dech! A z vteřin smrtelného zápasu by se staly minuty, celé tíživé minuty, hodiny dlouhé jako věčnost.

Pomysli na ta muka… Vždy, když procházím rybím trhem nebo kolem pláže, kde se škubou blýskavá těla obyvatel vodní říše, kde v mukách otvírají ústa, jakoby ve smrtelném výkřiku - tehdy s nimi vždy trpím a cítím se jako bych sám lapal po vzduchu a umíral s nimi. V takových okamžicích se cítím zajedno s rybou, cítím se úplně totožným s touto sestrou z jiného živlu. Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá.

Zvířata - naši bratři

Když tedy vím, že toto všechno odmítáš - právem - jako "nenormální", chci Ti říct, jak vidím "normální" rybolov. Poslouchej a přemýšlej, je-li to čistá, střízlivá pravda nebo ne. Například rybolov na udici. Mnozí říkají: "Krásný sport, uklidňuje nervy." Člověk sedí v přírodě, u vody, drží udici, pozoruje splávek a musí se naučit odborným pohybem rybu v pravém okamžiku vytáhnout. Když se to podaří, radost rybáře a okolostojících je veliká. Všichni se kochají pohledem na krásné, šupinaté, zmítající se tělo ryby - a rybář s pýchou na svou kořist rybu usmrtí nebo ji ještě živou přidá do nádoby s vodou k ostatním.

Všechno to vypadá téměř neškodně, zejména… s přivřenýma očima, se zrakem upřeným na pokrm z voňavého rybího masa. Ale já to vidím víc zblízka, otevřenýma očima, jasněji. Vidím svíjející se žížalu, kterou ruka rybáře (možná je to ruka malíře něžných pastelů, možná ruka estéta) bez jakéhokoliv soucitu uchopí. Vidím železný háček s protiháčkem. Rybářova ruka chytí červa, napíchne ho, protáhne toto ocelové mučidlo přes dvě třetiny jeho těla.

Červ se svíjí, kroutí, bolestně natahuje. Rybář se spokojeně a pyšně usmívá, protože červa "odborně" napíchl. Háček je skryt, je vidět jen malé zvíře, které se ve svém utrpení mimořádně živě, zoufale svíjí. Tak je to správné, hotová pastva pro rybí oči. A rybář, nanejvýš spokojený sám se sebou a se svým rybářským uměním, hází vlasec do vody, potahuje z dýmky, čeká a zírá na splávek. Tak plynou minuty, mnoho minut - každá minuta má šedesát vteřin. Jakou věčností může být každá vteřina pro ubožáka na háčku? Sám jsem už snášel velké tělesné bolesti, bolesti, které se stávaly mukami - a vím, co tehdy pro mě, velkého, silného člověka znamenala jedna vteřina, jak rozsáhlou, příšernou poušť času. Všichni, kdo zažili utrpení, to budou vědět. Pomysli si, jak by trpěl člověk s takovým hákem v těle. Umíš si to představit? Rybář pořád ještě sleduje splávek. Nepohnul se právě? Vytáhne šňůru. Správně, ryba se zakousla, ale byla velmi mazaná, sežrala jen svíjejícího se červa, aniž se dotkla háčku. Rozzlobený rybář odstraňuje zbytek červa, který se ještě trochu kroutí. Dívá se na hodinky. Deset minut tahle návnada vydržela. Rybář tedy otevře nádobu s červy, vyhledá si novou oběť, odborně ji napíchne bezcitnýma rukama, stejně jako celé stovky nebo tisíce červů předtím, po celou dlouhou dobu svého rybaření. Červ se v mukách ovíjí kolem háčku. Nepředstavitelná bolest - strašná, pomalá smrt! Kdyby byl člověkem, jistě by se zoufale ptal, je-li možné, aby Bůh něco takového dovolil. A nenajde smilování, nenajde pomoc, jen příroda ho vykoupí prostřednictvím lačné rybí tlamy nebo pomalé smrti.

Rybář však sedí u vody, dívá se na splávek, přemýšlí a vnímá vzácný nedělní klid kolem sebe. Úplně se rozplývá v pocitu obdivování přírody, naslouchá zpěvu ptáků a těší se z toho, že tito malí pěvci mají dnes v našich krajích bezpečný, chráněný život, bez pronásledování lidmi, díky společnosti, ke které patří i on jako uznávaný, vzácný člen spolku ochránců zvířat. Pozor! Splávek se ponořuje! Rybář se narovná, trhá a pohybuje šňůrou. Třepotá se na ní stříbřitá ryba. Háček zabral dobře, prošel horní čelistí a vyčnívá z hlavy vpředu nad tlamou. Rybář odborně uvolní háček. Nejde to lehce, takový protiháček je dobrá pojistka - nejdřív je třeba trochu popotahovat sem tam a nakonec šikovným energickým trhnutím vyškubnout vzpříčený ocelový hrot. Zůstane malá díra - ale to na věci nic nemění, za pár hodin přece zajatce stejně snědí. Potěžká kořist v ruce, zaraduje se a hodí rybu k ostatním svíjejícím se sestrám.

A rybář přemýšlí, že by teď možná bylo dobré použít jiný druh návnady. Otevře krabici, v níž lezou pestří brouci a mouchy, vezme jednoho třpytivého brouka, který mu přijde mezi prsty. Šikovně chytí háček a prorazí ho tělem brouka rovnou uprostřed. Zvíře hýbe nožičkami a tykadly jako divé, otvírá křidélka, jako by chtělo uletět. Rybář se usmívá: "Ano, teď už nemůžeš." Potom hodí šňůru do vody. Plavající brouk se třpytí a pohybuje všemi končetinami. Rybář spokojeně přikývne. Takhle je to dobře - to přiláká ryby! Ponoří se do přemýšlení, ale brouka přitom nespustí z očí. Rybář necítí nic, vůbec nemyslí na to, že toto malé bezmocné zvíře si musí vytrpět nepředstavitelně mučivou smrt. Ne, on je milovník přírody, těší se z třpytivé krásy křidélek a způsobu pohybů. Vždyť brouk ani nekřičí. Kromě toho je to jen hmyz a ještě k tomu škodlivý. A zatímco se takto noří do myšlenek, narazí jazykem na zub - právě na ten zkažený! Hned se přihlásí bolestí. Rybář trpí - bolesti se stupňují. Přemýšlí, že zítra musí bezpodmínečně zajít k zubaři. A s hrůzou si představuje, jak se zubař se svými nástroji z tvrdého kovu pustí do zubu, jak hrozné to může být, když se dotkne nervu. Snad se najde nějaký prostředek, který zabrání tomu, aby cítil bolest v plné míře, ale přece jen… Trochu bolesti bude i přesto cítit - už teď se toho bojí. Bojí se dokonce i jemné jehly, kterou mu píchnou do dásně - toho malého, chvilkového vpichu, který mu přinese osvobození od všech ostatních bolestí.

A rybář zírá na třpytivého brouka, kterému trčí mezi křídly zpětný háček z těla, a fi lozofi cky přemítá, jak strašné je to na světě, jaké strašné bolesti si musí vytrpět mírumilovný člověk - například bolesti zubů. Čím si to zasloužil? On, který přece jistě nezpůsobil žádnému člověku utrpení. Vůbec, proč člověka pronásledují nemoci a všechna možná neštěstí? Proč? Je to spravedlivé, že nejmírnější lidé musí takto trpět - to je ta velká spravedlnost? A bolesti v zubu jsou stále horší. Vytáhne rybářskou šňůru z vody, vytrhne z těla brouka háček a zahodí třpy- tivé zvíře - někam. Potom namotá šňůru, občas se chytí za tvář, všechno sbalí, vezme nádobu s rybami a odejde domů. Náhle, stejně jako přišly, bolesti odejdou. Teď se těší na ryby, na dobré jídlo, které mu z nich jeho žena připraví. Vzpomene si i na svého malého syna. Chlapec s ním už dlouho chce jít na ryby. Příští neděli ho vezme s sebou. Neuškodí, když se už dítě zacvičí v tomto krásném sportu. A příští neděli ukáže rybář, otec, svému synovi, jak se odborně napichuje červík na háček. To je obraz rybáře, jaký jsem často vídal já sám, bezmocný a neschopný zachránit oběti na háčku. Vždy jsem byl plný hrůzy, když jsem si pomyslel, že v celé Evropě jsou statisíce lidí, kteří se každý den - a především každou neděli - oddávají tomuto sportu jako oblíbené zábavě. Nedokázal bych najít potěšení v tom, že červům, broukům a mouchám připravuji mučivou smrt ukřižováním. A lidé, kteří to dělají, jsou zčásti ti, kteří jinak v životě projevují jemnocit. Ale je dost hluboký? Tak to je všechno, co jsem Ti chtěl říct o rybolovu na udici, o tom druhu rybolovu, který pokládáš za pěkný a "vůbec ne krutý" sport. Teď však víš, že se na to dívám jinýma očima. Dokonce i kdybych si myslel, že háček způsobuje rybě snesitelnou bolest, mučivá smrt červa by stačila, abych si nikdy nemohl vychutnat rybu chycenou na udici. Už jsem Ti jednou řekl, že i červ je mi bratrem a cítím s ním.

Vidím, jak se při čtení těchto řádků usmíváš. Tvoje tvář získává nadřazený výraz a chceš mi odporovat: "A co když rybu chytáme do sítě? Kde je tu červík pohoršení? Kde je tu mučivá smrt ryby?" Přece ji jednoduše vytáhnou na zem a tam ji zabijí úderem do hlavy. "Kde je tu velké utrpení?" Slyším Tě takhle mluvit a musím Ti říct: "I tentokrát jsi přihlížel jen s přivřenýma očima." Nedůvěřivě se usmíváš? Poslouchej, jak jsem zažil chytání ryb do sítě, vždy znovu a znovu, jak ho vidím svýma očima, jež jsou možná trochu příliš široce otevřené. Takto se mi rozšířily rozhořčením a hrůzou, které se zrodily ze soucitu. .

Zvířata - naši bratři

Můj milý! Vyslechl jsem Tvé námitky. Říkáš věci, které jsem téměř očekával, že uslyším, protože celý svět takto smýšlí a odporuje mi stejně, jako jsi mi odporoval Ty. Trochu mě to zarmoutilo, protože jsem doufal, že Ty budeš blíž pochopení, blíž než celý svět. A teď… Když se však celý svět ptá a mluví jako Ty, asi na to máte právo, vždyť se vám zdá zcela přirozené takto uvažovat. Nebudu se tedy dál trápit tím, že i Ty jsi tak hovořil. Budu se Ti snažit odpovědět a vše vysvětlit: Říkáš, že zvíře je stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava. Promiň, ale když jsem toto místo četl, srdečně jsem se zasmál. Připouštím sice, že v hospodaření přírody nezůstává nic nevyužito, že tedy i mrtvola jednoho tvora slouží druhému jako potrava, dokonce že velmi často jedno zvíře usmrtí druhé, aby získalo jako potravu jeho maso. Připouštím také, že v zákonu přírody se s tím počítalo. Počítalo se i s násilnou smrtí, s umíráním živočicha kvůli tomu, aby mohl posloužit jako potrava - místo smrti, která by později nastala kvůli stáří a nemohla tak už vlastně nikomu přinést užitek. Všechno toto uznávám. Ale Tvoje formulace "zvíře je stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava" mi připadá, jako kdyby se lev nebo jiná šelma olízla a řekla: "Člověk je stvořen k tomu, aby nám poskytl dobré jídlo." Nesmál by ses takovému výroku? A vidíš, já se také smál.

Jestliže však hovoříš o tom, že krátký, takřka bezbolestný okamžik usmrcení zvířete se nedá nijak porovnat s užitkem a požitkem, který z toho vznikne pro ostatní (pro zabíjející), musím tomuto názoru odporovat. Mnozí, skoro všichni, smýšlejí jako Ty. Ale mají, máš skutečně ve všem jasno? Nesvedlo Tě přání, aby ses bez znepokojení a vnitřních zábran přece jen mohl oddat požitku z masitých jídel? Nebyla to tato, možná polovědomá, touha, jež Tě přiměla k tomu, abys jen povrchně přihlížel kratičkým pohledem zpod přivřených víček, a potom sám sobě s uspokojením řekl: "Vůbec to nebylo tak zlé!" Opravdu to tak není, můj milý?

Chci Ti říct, jak věci vidím, jasně a zcela realisticky. Nechci Ti vyprávět o velkých ještěrkách, tučných leguánech v Jižní Americe, jež domorodci chytají pro chutné maso. Vyřežou jim šlachy na nohách a potom je, zaživa svázané, spoutané vlastními šlachami (pomysli, jaké utrpení, jaká bolest) zavěsí na celé dny v stinných sklepních prostorech, dokud jejich maso nepřijde na stůl. Řekneš mi, že je to příliš daleko, příliš neobvyklé a že to neodpovídá našemu životu, našim zvykům. Máš pravdu. Proto Ti nechci vyprávět ani o jižních zemích, v nichž drůbež, slepice a holuby zaživa oškubou, zaživa je zbaví peří. Sám jsem viděl, jak měly ženy takového nešťastného svázaného ptáka v klíně a jak mu vytrhávaly všechna, i ta nejmenší pírka, aniž by je sebeméně rušilo kdákání ubohého trpícího zvířete. A proč to dělaly? Jen proto, že maso zvířete po oškubání je údajně bělejší. Oprávněně mi řekneš, že tyto hrůzostrašné středověké metody se u nás už dávno nevyskytují, že u nás se zabíjí "humánněji". Teď jsem si však vzpomněl na mladou anglickou dámu, která mi jednoho dne řekla, že ona a její manžel v noci pojedou s rybáři přihlížet lovu. Namítl jsem, že by bylo mnohem lepší to nedělat, protože rybáři v té oblasti vábí obyvatele vodní říše velkými lampami. Ryby, přitahované jasným světlem, vyplouvají nahoru. Lovec hodí harpunu, jejíž ocelový hrot pronikne vyslíděnému zvířeti do těla a protiháčky ho přichytí. Když rybu napíchnou a vytáhnou, oddělí ji od harpuny. To znamená, že jí vytrhnou ocelové protiháčky z těla, způsobí tak v jejím škubajícím se těle velké díry a hodí ji k ostatním chyceným rybám - ať tam na své rány umře. Neboť jen málo rybářů má tak dobré srdce, že trpící zvíře hned usmrtí.

Tohle všechno jsem řekl mladé dámě, jež mi mnoho vyprávěla o hodnotných knihách, pokroku a krásných myšlenkách. Řekl jsem jí to se záměrem varovat ji před tímto zážitkem, který by pro její něhu byl jistě strašným utrpením. Ona se však vesele rozesmála a řekla mi, že od dětství rybaří, zná všechny druhy rybolovu a sama je provádí, takže sentimentality, o nichž mluvím, jsou jí úplně cizí. A stále se smíchem mi tato něžná dáma z vyšší společnosti oznámila: "Já při tom vůbec nic necítím. Když chytím rybu, ještě zaživa jí rozříznu tělo a vyberu vnitřnosti, protože se tak nesmírně zlepší chuť masa." Ještě teď vidím, jak velmi ji rozveselilo to, jak jsem se zhrozil. To byla moderní jemnocitná anglická dáma, tedy člověk ze severu. I tady mi řekneš, že to je výjimka, takřka neuvěřitelná, která s obvyklým způsobem rybolovu nemá nic společného. Máš pravdu - protože kdyby se tento příběh nebyl stal mně samotnému, stěží bych mu uvěřil.

Zvířata - naši bratři

Můj milý, nestarám se příliš o to, co říkají lékaři, protože i jejich poznatky - jako všechny poznatky - podléhají častým změnám. Možná mají pravdu. Možná je rostlinná strava pro lidské tělo přijatelnější, ale možná mají pravdu i jiní lékaři, kteří tvrdí, že ne všichni lidé snesou čistě rostlinnou stravu. Tomu poslednímu dokonce sám věřím, protože mnozí lidé jsou ještě v celém svém počínání jako šelmy, ve svých pudech, ba dokonce i svým cítěním. Tito lékaři také tvrdí, že v mase máme už k dispozici dokonalý, koncentrovaný produkt, neboť rostliny, které zvíře sežralo, jsou v jeho mase obsaženy v upraveném stavu a žaludek člověka už nemusí vykonávat práci spojenou s trávením rostlin.

Místo velkého množství různých rostlin tedy prý stačí sníst poměrně malý kousek masa. I to se mi zdá velmi pravděpodobné, přesto se však domnívám, že ani člověk, jenž jí maso, nemůže žít úplně bez pokrmů z rostlin a plodů. Naproti tomu velmi mnoho lidí žilo a žije bez masa. Kněžím posvátných starých náboženství bylo přece zakázáno jíst maso, protože probouzí nízké pudy a uzavírá cestu vyššímu poznání.

Všechny tyto názory lékařů však nemají žádný vliv na můj způsob výživy. Zajímají mě jen natolik, nakolik mě zajímá myšlení vůbec, a neodvážil bych se rozhodnout, který z obou směrů má pravdu. Cit mi však říká: oba dva - až do určitého stupně. Každý zřejmě objevil část pravdy, neboť to, co chápeme, jsou vždy jen paprsky a zlomky celku, který nazýváme pravdou.

Nedávám však za pravdu jen lékařům, nikoliv, souhlasím i s Tebou, když říkáš, že masitá jídla jsou chutná, lahodná, jsou rozkoší pro jazyk, požitkem pro toho, kdo je jí. Mistrovská příprava z nich skutečně udělá chutná jídla, při kterých se dá úplně zapomenout na to, že jsou připravena z mrtvol. Mrtvoly… toto slovo je pravdivé, ač zní hrůzostrašně. Jsou sice lidé, kteří tvrdí, že by se dalo mluvit i o mrtvolách rostlin stejně jako o mrtvolách zvířat. Uznávám, že by bylo nelogické jim odporovat. Jedinou výjimku tu tvoří ovoce. Nikdy není mrtvolou, je asi jediným, co nám příroda dává do klína se slovem "jez". Ano, plod je pravý dar přírody, který se dává sám od sebe. Vezmeš ho bez toho, abys způsobil utrpení. Dozraje pro Tebe, jeho vlastní zralost Ti vrhne plody do klína. Zralost je však jistý druh dokonalosti. Nejušlechtilejší a nejdokonalejší by tedy bylo živit se jen plody. Věřím, že toto by mohla být potrava pro lidi, kteří jsou nejblíže k dokonalosti. Ostatní by při takové výživě sotva obstáli, protože všechno nedokonalé v nich by toužilo po pokrmu, jenž je přiměřený jejich stupni.

Vidíš, už jsem toho řekl hodně, a přece jsem nedal přímou odpověď na Tvoji otázku. Jen jsem si s Tebou povídal o Tvých domněnkách. Ještě jsem se nedotkl Tvého prvního dohadu - slibu, ale chci to udělat teď. Touto domněnkou ses velmi citlivě přiblížil k jádru věci. Ano, je to téměř slib, jenž mi brání jíst maso, ale slib úplně jiného druhu, než si představuješ. Vyrostl z poznání, jež se uskutečnilo v mém nitru, z poznání, jež vyvolalo těžký vnitřní boj, když jsem ho chtěl proměnit ve skutek. Nebyl to slib odpřisáhnutý nějakému božstvu, nebyla to oběť položená na jakýsi oltář, jen pevný vnitřní slib, který jsem dal sám sobě, své duši, že už nikdy nebudu jíst maso. A s radostí tento slib dodržuji. Teď, když píšu tyto řádky, uplynulo dvacet let od onoho dne - dvacet let, během nichž jsem nejedl maso. A znovu se budeš překvapeně dívat a ptát se: "Ale proč? Proč?" Budeš mít přitom zvláštní pocit, že ses trefi l tak blízko.

Když Ti teď však stručnou větou vysvětlím pravou příčinu, budeš překvapen, jak jsou mé skutečné pohnutky vzdálené všem Tvým dohadům. Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci živit utrpením a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik, že právě díky vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí. Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nepronásledují, pronásledovat nebo dávat pronásledovat jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, že mě nevězní, věznit nebo dávat věznit jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, když mi nikdo nepůsobí utrpení, působit utrpení jiným tvorům? Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nezraní a neusmrtí, zraňovat a usmrcovat, nebo způsobovat, aby byli kvůli mně zraňováni a usmrcováni jiní tvorové?

Není jen přirozené, že to, co si přeji, aby se mi nestalo, nečiním ani jiným tvorům? Nebylo by ode mě velmi neušlechtilé, kdybych to chtěl dělat jen proto, abych si dopřál malý požitek na účet cizího utrpení a cizí smrti? Když jsou tito tvorové menší a slabší než já, který rozumně a ušlechtile uvažující člověk by z toho mohl odvodit právo zneužívat jejich slabost a malost? Není to ve skutečnosti tak, že větší, silnější, nadřazený by měl slabší tvory ochraňovat, ne je usmrcovat a pronásledovat? "Být ušlechtilý zavazuje," a já chci být ušlechtilý. Slyším, jak mi oponuješ: "Ale neděje se v přírodě to, co děláme my? Nepohlcuje tam silnější slabšího? Jednáme tedy ve shodě s přírodou!"

Odpovím Ti, že máš pravdu. V přírodě je to tak - u zvířat, dokonce i u rostlin. Ale počítáš sám sebe ještě ke zvířatům a rostlinám? Nevěříš spíš, že stojíš již na vyšším stupni a nenazýváš sám sebe hrdě člověkem? Chápeš tedy, když věřím, že moje činy by měly být činy člověka, vyšší bytosti, ne činy zvířete jednajícího nesvobodně? Nevytváří naši lidskost právě skutečnost, že se snažíme osvobodit své jednání? Nespočívá právě v této téměř svobodné rozhodovací schopnosti našeho Já celá podstata našeho lidského bytí?

Budeš mi odporovat: "Ano, ale my lidé ještě nejsme dokonalí, ještě jsme velmi svázáni se vším z nižší sféry. Máme v sobě ještě mnoho ze zvířat, co jsme ještě nedokázali ve svém vývoji odstranit a co ještě musíme ukájet." Ano, i v tom Ti dávám za pravdu. Většina lidí je ještě čímsi mezi uvědomělým zvířetem a neuvědomělým člověkem, takže zažijeme velké zklamání, když je podle jejich vzhledu hodnotíme jako skutečné lidi. Dokonce i ti z nás, kteří zaujímají vysoká místa, jsou ve svých nejsilnějších pudech většinou ještě víc zvířaty než lidmi. Jsou vlky nebo ovcemi - tím, co odpovídá jejich povaze. Avšak tak úplně Ti za pravdu přeci jen nedám. Žili a žijí lidé, kteří jsou už vyvinutější, v nichž je zvíře slabší a člověk silnější. Ptám se Tě tedy: "Mají tito lidé z pohodlnosti klesnout zpět a dál uvnitř žít bezduchý život zvířete, nebo by se spíš měli snažit překonat tento stupeň, nechat úplně vyrůst klíček jménem člověk?" ... pokračování

Humane society je organizace,která pomáhá zvířatům skoro na celém světě.Až budu velká,ráda bych se k nim připojila.Jen se podívejte:

V postraní liště je ještě spousta videí,jak pomáhají např. psům,kočkám ale i liškám,....( v liště na tom odkazu)