Pomoz nám,prosím!!! - Články

Podepište petice proti týrání zvířat- delfíni,tygři,krávy

Thu, 17 May 2012 10:27:11 +0200

Pomozte delfínům v Indii. Chtějí je vystavovat v ,,akváriu" pro turisty. Zacházení s delfíny v těchto obrovských akváriích je však velmi kruté a delfíny pak čeká celý život jen za sklem,bez toho aby byli v jejich přirozeném prostředí! Prosím, pomozme to zastavit na:

http://www.thepetitionsite.com/346/023/860/india-dont-include-dolphins-in-new-oceanarium/

zdroj obrzku: http://www.detskestranky.cz

Krávy=mléko. To je všeobecně známo. Ale proč by museli naši ,,otroci" žít v tak hrozných podmínkách velkochovů?!? Tato nová petice navrhuje kontrolování života dojnic ve velkofarmách. Tím se zaručí nejen život,který by si zasloužily, ale i dobré mléko. Připojte se na:

http://www.thepetitionsite.com/takeaction/690/089/798/

zdroj obrázku: goveg.cz

Tygři volají o pomoc! V USA je v osobním vlastnictvím okolo 15.000 kočkovitých šelem. Většina z nich žije v kleci o velikosti psí boudy, kde se mohou stěží otočit. Někteří jsou dokonce i ve skladech či jiných budovách. Prosím, už jsme jen krůček od cíle:

http://www.thepetitionsite.com/takeaction/841/285/240/

zdroj obrázku: http://baraluky.blogspot.com

Tady se můžete podívat na video HSUS:

http://video.humanesociety.org/video/629262638001/Channels/602022756001/Latest-Videos/1306624255001/Tigers-and-Public-in-Danger-at-Roadside-Zoo/#.T7S927cA7OM.email

NEBO

http://video.humanesociety.org/ (hned 1.video od shora)

Tak tohle už je moc!

Wed, 04 Apr 2012 10:03:58 +0200

Tohle video se prostě nedá sledovat. Doporučuji si spíše přečíst popis pod videem než si ho pouštět,málem jsem se při tom totiš psychycky zhroutila.

Na video se nedá koukat,proto vám tady popíši jen začátek,dál jsem se nedokázala koukat...

Na začátku je záběr na prase,které chodí po prostoru. Potom se k němu vrhne chlap s motorovou pilou,která je zapnutá. Chvilku jsem si říkala ,,Tohle ne,to neudělá!Ne!" jenže on to udělal... V tom momentě,kdy dal pilu k hrdlu bezbranného zvířete jsem zaklapla notebook a brečela jsem, řvala jsem jak pavián a vykřikovala sprostá slova (ani nevím, jak jsem na ně přišla, vůbec sprostě nemluvím-nechápu, jak se ve mě během 20 sekund mohlo nahromadit tolik vzteku a smutku...)). Pak jsem si ale řekla ,,to už bude pryč,stejně už to video končí" jenže to jsem se pěkně spletla...odklapla jsem obrazovku notebooku a viděla jsem...jedno z nejhorších zvířacích trápení...hlava zvířete byla na zemi a o kus dál se smýkalo tělo... všude byla krev. Rychle jsem vypla video a zase jsem se rozbrečela.

Už jsem viděla hodně ,,drsná" videa (pokusné laboratoře a zubožená zvířata v nich, Americká jatka krav i Japonská jatka psů, stahování norků z kůže zaživa,upálení malého štěňátka,...), ale tohle zaručeně patří mezi ty nejnejnejnejhorší!!!!!!!

A NEJhorší je, že ten člověk-ta zrůda která zabila mého zvířecího bratra a nechala ho takhle se trápit- z toho měl ještě požitek-měl požitek ze smrti-z vraždy-z bolesti... A jeho komplic je prašť jako uhoď...oba by si zasloužili trest smrti,ale pěkně bolestivé smrti.

Nejradši bych...mu udělala to samé a taky bych to dala na youtube.com aby si to všichni užili a ještě bych ho tam takhle nechala...mučila bych ho a až po velkém utrpení bych mu udělala to samé, jako on tomu praseti...Moc se omlouvám za všechen ten vztek a zášť v mých slovech,ale tahle zrůda si nezaslouží nic jiného, nezaslouží si žít.

Kým byly tvé boty?

Mon, 26 Mar 2012 19:13:30 +0200

Koupě koženého výrobku přímo přispívá na utrpení ve velkochovech a bídu na jatkách, jelikož kůže představuje až 60% hodnoty vedlejších produktů ze skotu. Když klesne produkce mléka u dojnic, odměnou za jejich strádání je podřezaný krk a skončí pak nejenom jako steak, ale i jako "módní" kabelky, bundy a boty. Kůže jejich telat je vydělána ve vysoce ceněnou "teletinu". Zvíře, do jehož kůže se lidé obují, bylo nejdřív hned po narození odstaveno od matky. Upíjelo by mléko- určené pro něj, ale využívané lidmi. Následuje kastrace a useknutí ocasu bez naprostého umrtvení, tedy při plném vědomí; pak je tele uvězněno v teletníku nebo v přeteplené stáji s celoroštovou podlahou, kde se zvíře lehce zraní. Čím byly tvé boty? Většina kůže z Evropy pochází právě z telat a krav, ale i v ČR se prodávají také výrobky z kůže koní, ovcí a jehňat, koz, prasat nebo klokanů (např. Adidas), kteří jsou zabiti pro maso, a velmi pravděpodobně i kůže koček a psů z Asie. U žádného koženého výrobku si nemůžete být jisti odkud kůže je a z jakého zvířete pochází. Mnoho kožených výrobků pochází také z Indie (viz článek), kde je rozkvétající průmysl s kůží asi nejhorší na světě. Velká část zvířat (převážně krav) která po dlouhém pochodu dorazí na jatka je tak zraněná, že dovnitř musí být tažena po zemi, většinou za nohy, pokud tedy nejsou vyvrácené. Stane se, že zvířeti není možné podříznout krk, a tak mu jsou uřezány nohy a je staženo zaživa. I z takové kůže můžou být tvé boty. Ekologická kůže? Zastánci nošení kůže tvrdí, že narozdíl od umělých materiálů je kůže k životnímu prostředí šetrnější, ne-li dokonce ekologická. Krásná lež. Aby se zastavil rozklad, používají se dnes v koželužnách nebezpečné látky jako např. formaldehyd, deriváty dehtu a kyanidové oleje. Zjistilo se, že výskyt leukémie je pětkrát vyšší u lidí bydlících poblíž koželužen. A více než polovina mužů s rakovinou varlete pracovala v koželužnách. Necítíš se ve své kůži? V dnešní době je snadné najít levné, kvalitní a módní boty, bundy atd. bez týrání a smrti zvířat. Nekožené výrobky jsou navíc většinou podstatně levnější než výrobky z kůže. Téměř každý výrobce bot nabízí i boty nekožené. Vždy ale zkontrolujte uvedené symboly.

Testování viagry

Mon, 26 Mar 2012 14:38:35 +0200

SMRTELNÉ UTRPENÍ PŘI TESTECH VIAGRY Pfizer, výrobce pilulek proti impotenci je zodpovědný za strašlivé bolesti, které byly způsobeny psům (beaglům) při ukrutných a šílených pokusech. V anglických laboratořích firmy Pfizer - výrobce Viagry - museli samečci beaglů, ve skupinách po devíti snášet kruté a hanebné experimenty. Tyto experimenty byly prováděny v Sandwichi (hrabství Kent, Velká Británie), kde se nachází jedna z poboček firmy Pfizer. Byly zde dělány testy na sildenafil, což je základní složka Viagry. Otřesné zkoušky byly popsány samotnými badateli ve zpráv, která byla v říjnu (minulého roku) zveřejněna mezinárodním tiskem. Čtyři sdružení v Arbedu (AG STG, ATRA, ILÄAT a OI-PA) zareagovali zrovna tak a odeslali zprávu dalším různým tiskovým agenturám, která obsahovala náš protest proti utrpení beaglů, ale také proti velkému množství laboratorních zvířat podstupujících utrpení při testech na různé výrobky. Podobné experimenty jsou nejen odporné, nýbrž z ryze vědeckého hlediska přímo směšné. Poté co byli psi uzamčeni v klecích, kde opuštění hladověli, byli pevně přikurtováni k operačnímu stolu. Tři laboranti a jeden asistent zbavili psí penisy kůže. Doslovně dle zprávy: "kůže byla pečlivě stažena!" Topořivé tělísko (erekční orgán penisu s četnými výdutěmi a svalovými vlákny, kde se může hromadit krev) bylo obnaženo a do něho byla zavedena jehla jedné elektrody. Potom se změřil krevní tlak a do pohlavního orgánu byl vpraven sondou sildenafil. Po čtvrt hodině připevnili laboranti elektrody k pánevnímu nervu, načež dráždili topořivé tělísko elektrickými ranami 10-15V. Elektrošoky trvali jednu minutu. Celé tělo psa se roztřáslo. Zatímco implantovaná elektroda v topořivém tělísku posilovala sval, byla měřena síla a tlak erekce, které pes dosáhl díky elektrickému napětí. Tento stav trval dvě hodiny a následně byl zubožený pes usmrcen. Šílenou krutostí těchto experimentů nelze dokázat nic, kromě faktu, že vytrpěním mučení elektrickými ranami může polomrtvý pes dosáhnout umělé a nechtěné erekce. Přes silně vedlejší účinky Viagry, které usmrtily značný počet playboyů - čekatelů, připravila minulý rok evropská komise povolení pro tento lék všem zemím, jež nejsou členy EU. Ačkoli vážený Dr. Sidney Wolfe z "Public Citizen´s Health Research Group" (americká organizace ochrany spotřebitele před nežádoucími účinky léků) vydal následující alarmující zprávu: "Návod k použití doprovázející Viagru neobsahuje úplný seznam negativních účinků tohoto léku!" zdroj:nezavirejoci-pomahej.blog.cz

O kryse Lilli a jiných nebohých stvořeních...

Wed, 07 Mar 2012 15:15:06 +0100

jeden pravdivý příběh o kryse Lilly z časopisu BRAVO(http://www.bravo.cz/cislo-11/47-krute-pokusy-na-zviratech)

Krysa "Lilly", která je v laboratoři vedena pod číslem H750, se třese hrůzou po celém těle a hlasitě kvičí strachy! Cítí, jak jí ledový prst klouže po bříšku, a tuší, co bude následovat - žádné mazlení, ale kruté, ohavné a bolestivé pokusy, které nejspíš nepřežije! "Lilly" je totiž jedním z několika milionů hlodavců, kteří jsou po celé Evropě týráni kvůli kosmetickým produktům.
A jak vlastně tato "vyvolená" zvířata žijí? Jsou zavřena v malých kotcích a krmení dostávají stejné jako jiní domácí hlodavci. Podle toho by si člověk mohl myslet, že se zase tak špatně nemají. Ale pravda je někde jinde! Ve skutečnosti je pronásleduje obrovský strach.

Každý den je pro ně doslova noční můrou, protože ruka, která jim vstříkne pod kůži testovací látku, se může objevit kdykoli! Tyto látky jsou jim zaváděny pomocí úzké hadičky do oblasti břicha, aby se zjistilo, jaké reakce vyvolají. Většinou se jedná o křeče, průjem, zvracení, ochrnutí, někdy dokonce i vnitřní krvácení! Současně se také testuje snášelivost sliznice a kůže. Tekutina se nakape do očí králíka, který je v plném vědomí! Ušák pak musí snášet ukrutnou a pálivou bolest. Poměrně často se objeví zarudnutí, zanícení nebo poškození tkáně testovaného zvířete, které tak nadobro přijde o svůj zrak.

Ale krysy a králíci nejsou zdaleka jedinými mazlíky, kteří jsou vystaveni těmto krutým pokusům. Týrání se nevyhnou ani morčata, kterým se pod kůži na citlivých místech těla stříkají různé látky na výrobu krémů. U těchto zvířat se pak často objevují rozsáhlá a bolestivá poranění kůže, někdy dokonce i rakovina!

Skončí už konečně tohle zvířecí trápení? A pokud ano, kdy se tak stane? Je sice pravda, že od března roku 2009 platí v celé EU zákaz prodeje kosmetiky, která je testována na zvířatech, a také zpřísněný zákon proti týrání zvířat. Ale co si budeme povídat - výrobci si zase nějakou tu cestičku na hranici zákona najdou a zvířecí utrpení bude i nadále pokračovat. Je to hrozné a nebere to konce.
Testovaná zvířata jsou opravdu chudáci - spousta z nich nikdy neviděla denní světlo a ani se neproběhla po trávě. Narodí se jen proto, aby zemřela při testování kosmetiky! Nebuď k jejich utrpení lhostejný/á a zapoj se do boje proti tomuhle trápení! Pro začátek stačí, když si budeš všímat, jakou kosmetiku kupuješ.

Jak se škubají kachny ve velkofirmách nejen v číně

Fri, 02 Mar 2012 14:16:51 +0100

podepište petici proti tomuto nemilosrdbnému a krutému zacházení se zvířata= trhání peří zaživa! Prosím, nemůžeme je v tom nechta samotné! oni sami nemůžou volat o pomoc,ale já nebo ty můžeme POMOCT!!!!!

PETICE ---ZDE---

Zvířata-naši bratři-část 16.

Fri, 02 Mar 2012 14:01:28 +0100

Zvířata - naši bratři

Šestnáctá závěrečná část

Jiný přítel člověka, též milý pes, se také jednou dozvěděl o své smrti. Mluvilo se o tom jako obyčejně při obědě. Po jídle šel od jednoho k druhému, každému olízl ruku, což jinak nebylo jeho zvykem, jako by je chtěl políbit. Tak se se všemi rozloučil. Potom vyběhl do zahrady. Tam už byl vykopán jeho hrob. Odvážně, jak to dokáže jen věrná bytost, skočil do svého vlastního hrobu, lehl si doprostřed, hlavu si položil na natažené přední tlapy a němýma smutnýma očima se díval před sebe. Takto ležel a byl připraven. Žádné vábení ho už nevytáhlo ven - čekal na smrt. Konec přišel. Jeho pán se přiblížil s puškou. Pes se na něj díval klidně a chápavě. A ten, komu patřila jeho věrnost, ho zastřelil. Tento muž mi to sám vyprávěl, celkem střízlivě. Trochu mu to ještě bylo líto. Ale starý pes, který onemocní… Kdyby i jeho syn jednou takhle přemýšlel, až otec zestárne…

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých, myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě lépe - zanechat jich.

Takto nám jednoho dne nepřijde zatěžko zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi. Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich hořkou příchuť.

Nechci však ukazovat prstem na toho či tu. Ne, chci sám sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se chápavějším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později nemělo podařit i ve větších věcech?

Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího světa s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem celé budoucnosti: milovat vše.

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Poděkování:

Tuto knihu vydala Společnost Jóga v denním životě u příležitosti 30 let působení v ČR.

Překlad ze slovenského vydání: Monika Podsedníková

Grafická úprava obálky: Valerie Lásková

Sazba: Petr Falc, Jan Lajka

Osvit a tisk: Grafické studio Winter

Vyšlo: Praha, 2003

www.joga.cz

Zvířata-naši bratři-část 15.

Fri, 02 Mar 2012 13:50:17 +0100

Zvířata - naši bratři

Patnáctá část

... Nechtějí, aby se jim připomínalo, že je to jejich vězeň, který jim z touhy a bolesti zpívá svou píseň. S požitkem naslouchají jeho zvukům, pokládají je za nádherné a je to pro ně pěkné povyražení. Jejich duši nedojme pochopení žalu a touhy jejich vězně, jejich duše zůstane navzdory dojímavé písni hluchá.

Ne však vždy. Může se stát, že žal v nějaké podobě dojde i k nim. Potom sebe samu porovnávají s uvězněným ptákem a svou bolest a touhu s jeho písní. Pokládají to za poetické, s pohnutím pozorují svého zpívajícího otroka a šeptají: "Jsem uvězněná jako ty! Ó, jak trpím! Ó, ta muka, ta bolest, touha!" A prolévají neužitečné slzy. Jejich bolest není dost hluboká na to, aby zjistily, že je v jejich rukou změnit úděl otroka, alespoň jemu utišit touhu a bolest. Stačí jen malý pohyb něžné ruky a nešťastný otrok, jehož kdysi jako zajatce přinesli z lesa, je svobodný a volný.

Když Ti toto píšu, cítím, jako by se na mě dívaly oči, oči nejvěrnějšího přítele člověka, jeho téměř dobrovolného otroka, oči psa. I jeho pohled žaluje, vypráví o násilí, hovoří o špatné odměně. A vidím, jak tento věrný, vždy ochotný sluha, žije celý život přikovaný k řetězu, bydlí v boudě naplněné suchou slámou. Vidím, jak se živí odpadky, které mu předhodí. Když po dlouholeté službě přijde stáří, vypadají mu zuby, potom… Potom dostane ránu z milosti nebo trochu jedu do své misky. To je vděk člověka k tomu, kdo mu deset let hlídal dům a dvůr, ženu i dítě, majetek i život a všechny poklady, které byly jeho. Rána z milosti pár kapek jedu. Úděsné je, že takto jednat je u nás obvyklou normou, ne výjimkou. Tak "se" to dělá, když je pes starý.

Budu Ti vyprávět dva příběhy. Vyslechl jsem je z úst těch, kteří své nejvěrnější přátele nechali takto popravit. V jednom domě se u stolu mluvilo o tom, že stárnoucího Cara by už bylo potřeba dát usmrtit, a to ještě dnes, protože teď začal ještě ke všemu ztrácet zrak jaká přítěž! Mluvilo se o tom v přítomnosti psa. To by se nikdy nemělo dělat. Zvířata chápou víc, než si myslíme, i když ne slova, ale velmi často jejich smysl.

Když Cara později zavolali, polaskali ho a pozvali na procházku, neobešlo se to v rodině bez slz. Car se ke každému vroucně přitiskl, jako by chtěl říci sbohem, a potom následoval pána. Když se za pánem a psem zavřely dveře domu a oba už ušli kus cesty, vrátil se věrný starý Car ještě jednou zpátky, přišel ke dveřím, natáhl se, olízl kliku dveří domu, který mu byl tak dlouhou dobu domovem, a vydal dlouhý žalostný zvuk. Potom se vrátil na zem, žalostně pohlédl na dveře, na bránu, která mu teď bránila v návratu, která před ním zavírala život. Potom následoval svého pána na smrt. A jeho pán onen muž, který mi to vyprávěl měl odvahu vést svého psa, tuto jemnocitnou duši, klidně dál k rasovi. Nu, vždyť Car už velmi zestárnul a začínal slepnout…

Díval jsem se na toho muže. Copak nikdy nezestárne? Copak není možné, že i on jednou začne pomalu slepnout? I jeho potom… Jisté dámě, které jsem o tom vyprávěl, došla trpělivost a dáma s pobouřením zvolala: "Ale vy se rouháte! Vy porovnáváte člověka se psem!"... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 14.

Fri, 02 Mar 2012 13:45:21 +0100

Zvířata - naši bratři

Čtrnáctá část

Zvíře žije život otroka. Ráno, když se s radostným zaržáním probudí, mu poskytnou krmení a doušek vody, očistí mu srst, vykartáčují, vyčešou ji, až se leskne. Potom začíná den - to znamená denní práce. S radostným zaržáním vyjde kůň z těsné stáje, pozdraví jasné sluneční světlo, volný výhled pro oči. Čeká ho vůz. Už ve stáji ho opásali řemeny a popruhy, nasadili mu ohlávku a uzdu. Teď opratě rozmotají a spojí se zápřahem, připoutají ho k denní otročině. A práce začíná.

Nad vším se neviditelně vznáší to, čemu říkáme osud. Jednomu otrokovi dá lehký, druhému těžký úděl. Jeden z posledních sil tahá těžká břemena - káry, jejichž kola skřípají pod tíhou zboží, železa, písku, kamení, klád nebo čehokoliv jiného. Druhý běží veselým klusem před lehkým povozem. Osud… Jeden má pána, který je plný milosrdenství, nikdy nepožaduje víc, než dovolují síly, dopřeje odpočinek a přestávku, zajistí stín před slunečním úpalem a ochranu před deštěm a sněhem, dává dostatek potravy a navíc i chutné lahůdky, dobré, něžné slovo a pohlazení. Druhý otrok má pána, který neovládá sám sebe, požaduje nemožné a toto nemožné si nemilosrdně vynucuje. Jeho hůl bez slitování vybičuje poslední síly. Dává mnoho ran a málo ovsa. Zvířeti, které je mu vydané napospas, dopřeje jen málo odpočinku, nechrání ho před žhnoucím sluncem, před deštěm a mrazem. Místo dobrých slov ho častuje výkřiky proklínání, místo lahůdky dá kopanec do břicha. Osud. Jeden úděl mají oba otroci společný - svazují je opratě, drží je oje. Za nimi je neustále břemeno, které musejí tahat nespočetné dny, týdny, měsíce, roky, po celý dlouhý život. Stejně jako galejníci v minulých dobách za sebou tahali velkou železnou kouli, ke které byli přivázáni. Napravo kvetou louky, nalevo zurčí potok, zurčí uprostřed osvěžující zeleně. Ale uzda a bič drží otroka.

Ta čerstvá tráva na louce, ta vysoká stébla, jak lahodně asi chutnají! Jen na chvíli zajít tam naproti do stínu! Ale uzda a bič otroka drží. Teď si odpočinout, zastavit se, vydechnout si - jen na pár okamžiků načerpat novou sílu! Bič však žene otroka dál. Tamhle je bratr, sestra, zapřáhnutí k břemenu, stejný úděl. Jít k nim, přivítat se s nimi, pozdravit je, utěšit, polaskat - sám sebe nechat polaskat a pozdravit. Tady - teď jsou vedle něho. Ještě krok a ucítí blízkost jejich dechu, jemné funění jejich měkkých nozder. Ale bič žene otroka dál a uzda drží zpět. Den je dlouhý, náklad těžký. Jakoby kouzlem se povoz stává lehkým a zase těžkým. Čekání v prašných ulicích, trochu krmení před sebou, potom dál, stále dál po nekonečné cestě. Ano, po nekonečné cestě, protože tento pochod je bez konce, i kdyby trval jen několik kilometrů, je bez konce, bez konce. Jen večer přetrhne tento neustálý koloběh. Unavený je člověk, unavený je otrok. Unavené ruce odvazují ohlávku, osvobozují koně od denního břemene. Radostně řehtaje, kluše do stáje na malé místo, jež mu patří, na místo, které je trochu větší než jeho vlastní tělo. Kůň najde žlab, najde svou večeři a doušek vody, jenž mu poskytli. Po celodenní námaze a dřině se posilní - na zítřek. Cenu zlata má největší dar všech ubohých - spánek. Nebotˇ ve spánku stejně jako ve smrti dávají bohové rovnost všem, bohatým i chudým, svobodným i zotročeným.

Potom však přijde ráno, probuzení - probuzení otroka. Nádenická práce začíná bez ohledu na to, jestli prší nebo svítí slunce, sněží, mrzne nebo je bouřka. Napnout svaly, vzepřít tělo, tahat, běžet! Kdo tahá? Kdo běží? Kdo se zhroutí, padne, leží v prachu a dokoná po dlouholeté otročině? Otrok. Ano, otrok ve dvacátém století. Lidé na ulici zůstanou na chvíli stát, přihlížejí téměř s blahosklonnou nadřazeností. Potom se odvrátí od nešťastného tvora, obrátí se ke mně, protože zaslechli, že jsem řekl: "Otrok." Kdosi se zdvořile usměje: "Rád žertujete - je to jen kůň." Jen kůň… Dlouhá léta pracoval tento kůň pro svého pána, možná živil jeho i celou jeho rodinu. Bez jeho práce by neměli tak dobrý život. Teď leží tento dobrodinec, který je uchránil před hladem, tento přítel, na zemi, sténá, umírá. Ten, kterému dobrodiní prokazoval, stojí vedle něho. Vidíš v jeho očích slzy?

Vidíš, že by se mu chvěly rty a šeptaly slova dojetí? Ano, rty se chvějí a slova, která s pohnutím šeptají, znějí: "K čertu, teď musím koupit nového koně!" To je pohnutí, zármutek, to je vděčnost bytosti, která víc než deset let tahala těžká břemena, která by člověk nikdy nebyl schopen vléct sám, vděčnost tvorovi, který mu víc než deset let vydělával na chléb. Teď tu leží, umírá, vydechuje svůj život - otrok. Vedle stojí dítě a pláče. Matka ho chytí za ruku: "Buď už zticha - kdo by plakal! Vždyť je to jen kůň." Skoro každý kůň má podobný osud. Ne všichni koně se sice zhroutí, mnozí koně zůstávají čilí až do vysokého věku. S taháním břemen to však už potom nejde tak dobře, náklady musí být menší, cesta nesmí stoupat tak strmě a už se nedaří tak dobře běžet klusem. Dech slábne, je skromnější, nohy jsou méně ohebné, celé tělo je kostnatější, jak už to ve stáří bývá. Ano, otrok zestárnul, předčasně zestárnul a opotřeboval se. Ještě stojí na nohách celkem pevně, ještě tahá lehkou fůru, ještě mu chutná šrot, oves.

Muž, který spotřeboval jeho síly, je vedle něho a s dýmkou v ústech pozoruje revmatické pohyby starého koně. Potom přesune dýmku do druhého koutku úst a řekne svému synovi: "Bude už na čase odvést ho k rasovi, našeho Hanse - možná příští týden. I když nám stěží za toho starého kostlivce něco zaplatí." To je pocit vděčnosti ke statnému starému otrokovi. Takto učí otec syna být vděčný, učí ho na těchto velkých "maličkostech". Později, když odvádějí věrného spolupracovníka na smrt, na zabití, uroní slzu dokonce i otec, který je rád, když si toho všichni všimnou a chválí jeho dobré srdce. "Hans, dobrý starý Hans - jaké věrné zvíře, takové už možná ani nenajdeme! A teď musíme kupovat nového koně - jaké výdaje!" Vzdech, který následuje, je pravý a hluboký. Co připravili otrokovi, aby mu zlepšili život? Co mu nabídli jako protihodnotu za množství sil, které jim daroval? Nic, nic. Možná rány. Co mu měli dát? Kousek země, malý kousek pastviny, na němž by večer mohl být a toužebně snít o dálkách.

Takový maličký kousek země na zotavení po těžkém pracovním dni, pár čtverečních metrů louky místo dusného kouta ve stáji. Jsou koně, kteří pracují na velkých statcích. Náruč sena a trochu ovsa, které ve stáří potřebují, nehraje v rozpočtu hospodářství příliš významnou roli. Jenže… nedají jim to. Místa, na kterých smí kůň - otrok ve stáří jíst svůj chléb, bychom spočítali na prstech. Kde se však něco takového děje, vyprávějí o tom v širokém okolí. Téměř jako legenda to putuje od ucha k uchu. Jako by na takovém statku byla bílá vrána - dobrosrdečnost. My lidé pokládáme za obdivuhodné, když dobrem oplácíme dobro, jehož se nám dostalo. A jako velká událost se zapíše, když jednáme ještě lépe, než se jednalo vůči nám. Chci Ti připomenout ještě jednoho otroka. Otroka, který nedokáže nést břemeno, tahat náklad - ptáka v kleci. Toho, jehož perutím patří nekonečný širý vzdušný prostor, který létá od jedné země ke druhé, tak, jak nám dovolují jen myšlenky. Toho zavřeme do úzkého prostoru, sotva dost širokého na to, aby rozprostřel křídla, nemluvě o tom, aby mohl létat. Naše něžné a oduševnělé paní nazývají zajatce svým miláčkem, dají pozlatit tyče jeho vězení a vlastní pěstovanou rukou mu sypou zrní. Nechtějí, aby se jim připomínalo, že je to jejich vězeň, který jim z touhy a bolesti zpívá svou píseň. S požitkem naslouchají jeho zvukům, pokládají je za nádherné a je to pro ně pěkné povyražení. Jejich duši nedojme pochopení žalu a touhy jejich vězně, jejich duše zůstane navzdory dojímavé písni hluchá.

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 13.

Fri, 02 Mar 2012 13:43:53 +0100

Zvířata - naši bratři

Třináctá část

Domnívám se, že mnozí rodiče nezabíjejí jen kachny a králíky. Mnozí rodiče zabíjejí v duších svých dětí nejněžnější a nejdůležitější část. Zabíjejí ji už velmi brzy, den co den vraždí nejkrásnější a mírotvorné pravidlo: Nezabiješ! Když na to všechno myslím, vidím před sebou stát zločiny lidstva, hříchy páchané na zvířatech, ohavnosti, z nichž mnohé jsou tak staré jako lidstvo samo.

Myslím na zvíře, které se, pokud může, myje a udržuje čisté - na prase. Mluvím tu o praseti chovaném ve stáji, ne o jeho příbuzných v jiných zemích, kteří žijí ve skupinách na pastvině. Jaké převrácení pojmů tu člověk způsobil. Z čistého zvířete se stal symbol špinavé bytosti.

Na vykrmení vtěsná člověk prase do malého prostoru, takže se sotva může pohybovat. Donutí ho tak ležet ve vlastních výkalech. Toto zvíře je však od přírody tak čistotné, že když mu dáme dostatek místa, vykonává tělesnou potřebu vždy v jednom rohu, vždy na stejném místě. V takovém případě nikdy nezašpiní své okolí nebo místo, kde spí. Ale člověk, který mu vnutil špínu a nečistotu, znásilnil i lidské myšlení a vytvořil nový pojem: "prase". A řekl: "Podívejte se, jak je špinavé, jak se válí ve vlastních výkalech!" Skutečnost mu dává za pravdu. To, co se krátkozrakým očím jeví jako skutečnost. Z prasete se tak stal symbol pro všechno špinavé. Jaké jsou příčiny? Příčiny vytvořil člověk sám. A tak by se vlastně jméno "člověk" mělo stát symbolem pro všechno špinavé. U zvířat jím možná i je, kdo to může vědět? Možná je pro ně stejným hanlivým slovem, jako pro nás slovo "zvíře". Ale buď klidný (cítím Tvoje vzrušení), nevěřím, že lidé používají tuto metodu jen vůči ubohým neškodným čtyřnožcům. Věř mi, stejnou metodu uplatňují i mezi sebou navzájem, jeden vůči druhému.

A podívej se, jak nenasytnost člověka sahá na všechno. Nestačí, že dychtí po mase zvířat, aby se jím živil, a po kůži, aby se do ní oblékl. Podívej se, jak člověk baží po jiných věcech. Zabije bytost s pestrou měkkou kožešinou, s měňavým peřím, ne z nouze, ale pro okrasu. A zachází dokonce tak daleko, že pro kůži dokonce živí i taková zvířata, kterým se jinak vyhýbá - například divokého krokodýla. Krokodýl zkrotne a následuje ho věrně jako pes. Ale dobrota člověka je ještě méně pravá než krokodýlí slzy, které si vymyslel. Krmí ho, krotí ho - a pro jeho kůži ho usmrtí. Ano, člověk chová dokonce i svého smrtelného nepřítele - hada. Jeho smrt je však o to hroznější. Zaživa mu stáhnou kůži z těla. Něžné dámy nosí z této kůže střevíčky a ozdobné kabelky.

Chápeš teď, proč nenosím ani žádnou kůži? Řekneš - kůže je jen vedlejší produkt, dobytek se zabíjí pro maso a ne pro kůži. Máš pravdu. I já jsem si to kdysi myslel. A přece dnes vím, že často se celé stáda zvířat zabíjejí jen pro kožešinu, kůži. Děje se to, když se pro maso zvířat nedá najít odbyt. Dost však o smrti. Chci Ti vyprávět ještě o něčem jiném. O otroctví, které člověk připravil mnohým bytostem, a o tom, jakým neúprosným otrokářem je. Nejen před tisíci, nejen před stovkami let byli otroci. Ne, ještě dnes si je člověk drží, drží je v poměrech, které vydávají smutné svědectví o jeho důstojnosti a smyslu pro spravedlnost. Myslím na naše tažná zvířata, zejména na silného vola, povolného osla, bezpečně kráčející mulu a odvážného koně. Vezmi si existenci koně v našich západoevropských zemích. Když se mu daruje radost a štěstí, tak v prvních dvou letech života. Potom… úděl neuvěřitelně tvrdý a přece skutečný, který nesou a snášejí tisíce a statisíce koní. Zkrotili ho.

Nemluvím teď o šťastném bratrovi, jezdeckém koni, kterého po zkrocení možná rozmazlují a hladí. Mluvím o nešťastném bratrovi, tažném koni. Dostane přístřeší ve stáji, většinou v temném prostoru s malým množstvím světla. Ohrádka, do které ho umístí, je o trochu větší než kůň sám. Před ním je žlab. Pán se může střídat, ale stáj bude téměř vždy poskytovat stejný obraz - bude to vždycky místo o trochu větší, než je kůň.

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 12.

Fri, 02 Mar 2012 13:42:16 +0100

Zvířata - naši bratři

Dvanáctá část

Můj milý!

Jak Ti lidé mohli odpovědět jinak, než Ti odpověděli? Slyším je mluvit o účelnosti, užitečnosti a samozřejmosti úkonů, které s sebou nese porážení zvířat. Možná Tě o tom dokonce přesvědčili. Z Tvého dopisu se to dá vycítit. Ano, kdybychom vycházeli jen z nutnosti, mohli bychom jim v mnohých věcech dát za pravdu. Ale existuje tato nutnost? To je sporné. Možná existuje pro ty, kteří se ještě nestali "jednotlivci". Ale vždyť já nemluvím k nim. Tyto dopisy přece píšu Tobě, individualitě, jednotlivci, který je probuzený, který si uvědomil sám sebe a cítí se vnitřně i navenek zodpovědný za své činy. Je pro takto uvědomělého člověka nevyhnutelné zabíjet? Pokud ano, má toto individuum mít i odvahu vykonávat to vlastní rukou. Protože je politováníhodnou zbabělostí, když jiné lidi platíme za to, že vykonávají krvavou práci, které se sami ostýcháme.

Dáme jim za tuto práci pár korun a vezmeme si od nich vytoužený kus mrtvoly. Podle možností už připravený tak, aby nepřipomínal svůj původ ani zvíře, ani zabíjení a smrt. Myslím tu na Lva Tolstého a na příběh, který se o něm vypráví: Jeho teta by ho byla ráda navštívila, ale cesta byla velmi dlouhá a ona se obávala jeho známé bezmasé kuchyně. Nade všechno ráda přitom jedla kapouny (vykastrované kohouty). Napsala Tolstému o svých obavách. Odpověděl jí, aby jen klidně přijela. Všechno, co si přeje, najde prý na stole, i kapouny. Teta přijela. Když se podávalo první jídlo, našla vedle svého příboru ležet zabijačkový nůž a k noze židle přivázaného pořádného kapouna. "Milá teto, musíš zvíře jen zabít, potom Ti ho rádi připravíme tím nejlepším způsobem," řekl Tolstoj mile a s úsměvem. Dobře totiž znal lidské srdce a zejména srdce své tety, která byla na jedné straně příliš slabá na to, aby zvíře usmrtila, na druhé straně však příliš slabá na to, aby dokázala odolat pokušení chutné lahůdky.

Dívala se na živé zvíře, podívala se na velký nůž a cítila, že by musela udělat pro svůj vlastní cit něco ukrutného. Pochopila, že dosud žádala od jiných lidí, aby tuto ukrutnost vykonali za ni. Říká se, že od té doby už nikdy maso nejedla. Byla napolo probuzeným člověkem, kterému hrubší nebo jemnější podnět stačil k tomu, aby dosáhl úplného probuzení, úplně jasného pohledu na své počínání. Podívej se však na jiné, neprobuzené, podívej se, co bez velkého uvažování dělají, a řekni mi, jestli jsi ještě schopen to také dělat. Protože my lidé jsme schopni všech činů a zločinů. Z naší vůle je možné všechno zlo i dobro, ale jsou věci, z nichž jsme vyrostli. Proto se Tě ptám, jestli jsi toho ještě schopen, protože kdysi jsi možná byl.

Podívej se, tady hopsá mladé jehně a mladé kůzle, bílé, nevinné, důvěřivé. Skáčou v slunečním jasu rozkvetlými loukami a člověk, který to vnímá, který se tím kochá, stejný člověk sáhne po noži a prořízne zvířeti hrdlo. Způsobí mu to možná dokonce malou bolest, malé píchnutí citu. Vůbec však nedovolí, aby takový pocit vyšel najevo. Vždyť to, co dělá, se musí dít, odedávna je takový zvyk. Zítra je svátek a ten se vždy slaví s masem něžných jehňat.

Umyje si ruce plné krve a myslí na svátek Velikonoc - svátek lásky. Není smutné, že kdysi, před dvěma tisíci lety, byl zabit člověk beránek pro své přesvědčení, pro svoji vlídnost? Není smutné, že lidstvu nestačí ta strašná událost, že každý rok v době Velikonoc vraždu opakuje na milionech jehňat? Říkáš, že je to výjimka. Člověk není tak špatný, jak ho vidím já. Ale chci Ti ukázat jiná zvířata, která omámí svou starostlivostí a zdánlivou láskou, aby je bezpečně držel v síti smrti, kterou jim připravil.

Podívej se na vlídně laskanou holubici. Kolik dojímavých a krásných věcí o ní člověk říká, jak ji opěvuje, jakým ztělesněním míru pro něho je! Co jiného však pro něj ve skutečnosti znamená: zábavu, dekorační kousek dnes a chutnou lahůdku zítra? Věříš ještě na ušlechtilost člověka? Zabít holubici v mysli se to jeví jako obludný čin. Ve všedním dni je to však celkem obyčejná událost, o níž nikdo nemluví, pro kterou si sotva ně- kdo dělá starosti. Tak málo spolu souvisí cit a jednání člověka. Slyšíš, jak sladce a svůdně zní hlas krmičky, která sype slípkám nebo jiným domácím opeřencům zlatavá zrna? Podívej se, jak stejnou rukou chytá zvíře za hrdlo, zardousí je, jako už zardousila stovky jiných předtím. Nedůvěřuji ruce, která právě hladí králíka a která už v kuchyni nabrousila a přichystala nůž právě pro něj nebo pro jiného, který je tlustější. Ano, bojím se těchto rukou. Nebyly by schopny stejného činu na lidech? Kroutíš hlavou. Já Ti však říkám, že velké množství takových rukou by udělalo s krkem člověka totéž, co s krkem slepice, stejným způsobem by usmrtilo. A tak jako králíka zabíjejí jen tehdy, když je dost vypasený, tytéž ruce by zabily i člověka tehdy, kdyby jim jeho smrt přinesla dost velký užitek, aby se jim to vyplatilo.

Říkáš ne já říkám ano! Neboť všechno začíná malými věcmi, všechno se učíme v malém, i zabíjení. Vím, že tato ruka by na to byla připravena. Co ji však zadržuje, tak pevně zadržuje, že jen málo rukou se proti tomu odváží pohnout, je zákon. Když se zákon odstraní, jako například za války, jak se tyto ruce smočí lidskou krví! Vůbec to není těžké, vždyť jsme se to naučili… v malém…

Chci Ti vyprávět příběh, který se stal v jedné malé francouzské vesnici. Zažil ho jeden z mých nejlepších známých. Vesnickou uličkou běželo dítě, asi pětileté děvčátko. Celé bez sebe hrůzou a zděšením mávalo zoufale rukama a jakoby s prosbou o pomoc křičelo: "Moje máma je vrah! Moje máma je vrah!" Dítě pronásledované tímto strašným poznáním jako fúrií zoufale běželo vesnicí a nevědělo, kam by se před touto příšernou skutečností mělo ukrýt. Ve vesnici nastal shon. Co se stalo? Lidé se šli podívat. Ale potom… potom se všichni vraceli, hlasitě se smáli a měli rozveselené tváře. U Kateřiny bylo všechno v pořádku. Dítě, hlupáček, udělalo úplně zbytečný povyk. Tento malý příběh byl vlastně docela zábavný. Lidé se s tichým požitkem v duchu usmívali. Matka, Kateřina, zabila jen Klářinu oblíbenou kachnu, Jeana. Nu, vždyť se Klára zase uklidní. Rozveselení lidé se vrátili ke své práci. A dítě? Vrátila se jeho duše s úsměvem na staré místo? Bude ještě moci vůči matce cítit to, co předtím?

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 10.

Fri, 02 Mar 2012 13:35:49 +0100

Zvířata - naši bratři

Desátá část

Takové zaopatření pro zvířata, která jsou přepravována železnicí, existuje v každém železničním a dopravním podniku a uskutečňuje se důkladně a dobře." Máš pravdu. Věc je úplně v rukou člověka, který si dopravu objednává. On k tomu musí dát pokyn, protože on je majitelem zvířat, povinným zaplatit za jejich zaopatření, nebo je zaopatřit sám. Ale nákupčí dobytka takový příkaz nedá nebo dá jen zřídka, většinou jen tehdy, jedná-li se o transport na velmi dlouhou vzdálenost, při kterém by zvířata dojela na místo určení úplně vyhladovělá. Naopak, dá personálu transportu většinou přísný pokyn, aby jeho dobytek vůbec nekrmil. Protože člověk, o kterém mluvíme, je buď majitelem jatek, nebo jeho nákupčím.

Pro oba je transport jen mezistupněm. Před očima mají vždy cíl - jatka. V duchu už vidí zvířata ležet usmrcená se široce rozřezanými těly. Vidí, jak je vysekávají, vybírají vnitřnosti z pařícího se otevřeného těla. Čím prázdnější jsou tyto vnitřnosti, střeva, tím čistější jsou, tím méně práce vyžadují. Plný žaludek však způsobuje plné střevo. Ne, střeva musejí být prázdná, jak jen je to možné! Prvním předpokladem je, že i žaludek musí být prázdný, jak jen je to možné. Jinými slovy to znamená - zvířata se nesmějí krmit. A nekrmí se. Nákladní vlak jede poměrně pomalu, takže zvířata cíle nedosáhnou rychle. Často jsou na cestě den, dva, tři dny i více - bez potravy. Neškodí, když se nechají hladovět až tři dny. Ještě nehrozí nebezpečí, že dobytek uhyne. A je možné se odvážit nechat zvíře hladovět ještě o jeden nebo dva dny déle - pokud není příliš vyhublé, nebo pokud to není příliš mladé zvíře. Tele by přirozeně uhynulo. Jen neriskovat. Tak přemýšlí člověk, kterému zvířata patří a který je dává odvézt na porážku. Proti napájení většinou nic nenamítá. Z bezmyšlenkovosti nebo lenosti se však často i od toho upustí. Jakým trápením však může být zejména v létě žízeň, ví každý z nás. Co může cítit vystrašené zvíře, které konečně v pološeru vagonu najde trochu klidu po hrůzách, úderech a mnohých neznámých nových dojmech? Jak blaženě bude zpočátku vnímat tento klid, toto osamění bez přítomnosti člověka, který neustále znamená nebezpečí a šíří hrůzu!

Ale potom? Zvíře ze stáje zná dobu krmení, jeho žaludek na ni reaguje jako hodinky. Zvířeti z luk velmi bolestně chybějí voňavé byliny, které trhalo, když cítilo chuť a hlad. Mezi všemi novými a nechtěnými zážitky se pocit hladu nejdřív ztrácí. Takto však nepřejdou jen hodiny, přejde půl dne, celý den - noc - a znovu den - a znovu noc. Každou hodinu je tu hlad, roste stále víc a víc, mění se v zoufalství. Zvířata nejdřív volají, prosí, žádají - potom však křičí o pomoc. Není nikdo, kdo by je vyslechl. Pod nimi se točí kola. Každý zvuk se ztratí bez odpovědi, jako by nikdy nebyl. Dostavuje se slabost, malátnost, smrtelný strach. Tu však, když už se zdá, že není naděje (protože vím, že i zvířata dokážou doufat), vlak zpomalí tempo, zastaví. Dveře se otevřou. Oslepující zlatavé jasné světlo vnikne dovnitř. Surová ruka uvolní provaz, udeří neúprosně tvrdá hůl, vyhánějí zvíře ven. Ale co to znamená proti tomu, že se otevřely dveře, proti nové naději, že těmito dveřmi oslepení zajatci kráčejí jakoby do nového života, do nového štěstí? Hlad však zapůsobil na tělo.

Prvé rychlé kroky se podaří, ale potom se chůze změní na potácení. Jedné z krav se podlomí nohy. Silný úder ji znovu postaví. "Dobře vyprázdněná," řekne poháněč znalecky, uznale. "No, těch pár kilometrů ji už nějak dopravíme." Zvířata klopýtavě poklusávají vpřed. Znovu se jedné krávě podlomí kolena a potom zase další. Pokaždé je těžší ty, co se zhroutily, postavit údery na nohy. Jedno zvíře se už nemůže postavit, je ze skupiny tělesně nejslabší. Marně se poháněči snaží. Takovou situaci však znají - vždyť se často vyskytuje - mají na ni své fígle. Když selžou nejtvrdší údery, nejnepříjemnější kopance a otáčení ocasu, nezoufají si, znají přece ještě mnoho jiných způsobů, jak si poradit. Pravda, nesmějí je prozradit, nejvýš jeden kolega druhému, protože jsou to profesionální tajemství. Kdyby je ukázali jiným lidem, mluvilo by se jen o týrání zvířat. Ale kdybyste sami měli jednou dovést na jatka takový kus dobytka, který neustále padá, viděli byste sami. Co se tu dá jiného dělat? Člověk přece nemůže nechat zvířata ležet.

A dosáhnou svého cíle, podaří se jim dopravit dobytek na místo určení, na jatka. Již z dálky je slyšet bučení - hlasité bučení těch zvířat, která stojí na volném prostranství, a tlumené těch, jež jsou ve stájích. Není to volání, které s radostí vítá den nebo krmivo v plném žlabu, takové výkřiky je na jatkách slyšet zřídka. Jsou to zvuky plné strachu a zoufalství, mísící se s výkřiky hladu. Poháněné stádo naslouchá a s chvěním přechází práh jatek. Zvířata mají velmi citlivý instinkt. V době nebezpečí je však ještě mnohem silnější než jindy. Jeho pomocí přijímají signály, které člověk v takové míře už dávno není schopen vnímat. Jen zřídka jsme si ještě zachovali pocit, který se nazývá "tušení" a který našemu nejvnitřnějšímu poznání přibližuje nadcházející události tak, jako nám hrozivě štiplavý dým dává najevo, že se blížíme k ohni. Dobytek s hrůzou roztahuje nozdry, větří krev. Z posledních zbytků sil chce utéct. Pozdě! Slabost a člověk jsou silnější. Všude je cítit pach krve. Odevšad znějí zoufalé výkřiky a dobytek mísí svůj hlas s tímto voláním plným hrůzy. Cesta, kterou sem doklopýtal, skončila. Ale poslední a nejtěžší cesta je ještě před ním. Je nejkratší, protože je to cesta ke smrti. Ostatní události byly jen předstupni, kterými už zvíře prošlo. Dobytek dlouho čeká, stojí v horkém slunečním úpalu nebo v ostrém zimním mrazu, čeká v rohu jatek s úzkostnou předtuchou. Pak udělá poslední kroky, které ho dovedou do domu smrti. Vzpírat se nepomáhá. Zápach krve mu při každém kroku víc proniká do nozder a vzduchem prosakuje měkká vůně otevřených teplých těl, která je hrozivější než pichlavý mráz, pronikavější než žhnoucí slunce. Lepkavá krev je rozlitá na prahu, je všude na zemi, pokrývá ji v kluzké vrstvě, která člověku i zvířeti hrozí uklouznutím a pádem. Strach otevře dobytku oči doširoka, hrůza vzduje nozdry. Zvíře vidí rozpáraná těla, v nichž se hrabou usilovné, červenou krví pokryté lidské ruce a vytahují střeva.

Pak uvidí obrovského býka, který tam roztřeseně stojí, vidí, jak klesne zasažen těžkými údery, jako strom v lese, který dřevorubci podťali. Padne těžce a hluše. Z otevřené tepny se řine krev - červený, kouřící pramen, široký jako proud vody. Obrovské tělo zvířete se ještě škube. A tu se už krví postříkané ruce chopí nově příchozího zvířete, tahají ho, aby udělalo poslední krok, krok ke smrti. Hlas zvířete zmlkne, zadušený hrůzou - jen otevřené oči křičí, křičí zděšením, volají o pomoc, volají o milost. Tu mu však i tyto oči plné strachu zavážou. Tma obklopí tvora odsouzeného na smrt. Nozdry vyděšeného zvířete se úzkostí chvějí. Padne úder, poslední, a proto snad i nejmilosrdnější, jaký zvíře v životě dostalo. Cesta skončila, bylo dosaženo cíle. Širá temnota se rozprostře nad naším sourozencem z říše zvířat, temnota, která se jednou rozprostře i nad námi. Nebo to není temnota? Je to snad takové nezměrné širé moře světla, že naše slabé, oslepené oči ho nedokážou vnímat a nejjasnější světlo pokládají za největší tmu? Provedl jsem Tě touto cestou až do konce a vím, že jsi ji viděl před sebou, že jsi kráčel se mnou. Věřím, že k tomuto listu už není třeba nic dodávat. Všechno, co jsem Ti chtěl ještě říct, uslyšíš sám v sobě.

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 9.

Fri, 02 Mar 2012 13:35:01 +0100

Zvířata - naši bratři

Devátá část

Tolik o příčinách potravy ze zvířat, o zabíjení lovce v divočině, který usmrcuje z nevyhnutelnosti, a o primitivismu nedělního lovce, který zabíjí pro potěšení. Řekl jsem Ti, jak se na to dívám. Zamysli se nad tím sám. To, co jsem Ti tu řekl, Ti asi nebude připadat jako to, co jsi očekával. Byl to jen úvod k věcem, které Ti chci vyprávět dál. Jen jsem Ti ukázal základní kámen, na kterém stojí budova naší zvířecí výživy. Metoda lovce, lov, byla prvním způsobem, jak jsem řekl - základním kamenem. Teď už Tě však nechci déle napínat. Vím, že netrpělivě čekáš, co řeknu o dalších zvířatech, jejichž maso člověk nejvíc konzumuje, protože zvěřina se stala spíš jen občasnou lahůdkou, alespoň v zemích, v nichž žijeme my.

Budu Ti tedy vyprávět o dobytku, o jednom z největších jatečních zvířat. Jateční zvířata? Tento název jsme vytvořili my lidé, jako by zvláštní povahovou vlastností těchto bytostí bylo, že jsou porážena na jatkách. Jsou oblasti, ve kterých dobytek žije volně na louce, alespoň část roku, v krásné roční době. To jsou ti šťastnější jedinci. Žijí v přírodě, ve více nebo méně ohraničených prostorách luk, vychutnávají si čerstvé šťavnaté byliny a trávu, vidí slunko, měsíc a hvězdy, dýchají svobodný vzduch luk a kopců, prožívají šum deště, teplo slunce, lahodnost odpočinku v klidné přírodě, na zeleném trávníku. Jejich život plyne krásně, dokonce bezstarostně. Nemá je postihnout žádné neštěstí, sám člověk se tomu snaží zabránit. Krávy poskytují přebytky mléka, pokojně přežvykujíce, obklopené uklidňující velikostí přírody. Ano, to jsou šťastní jedinci svého druhu, žijí takto dny, týdny, měsíce, často roky. Ach, jak záviděníhodný se musí zdát úděl tohoto dobytka, takové krávy, pro její příbuznou ve stáji! Neboť je mnoho oblastí, v nichž krávy spatří světlo světa ve stáji, většinou v nízkém a úzkém prostoru, do kterého malými otvory oken proudí zvenku jen málo světla, málo čerstvého vzduchu.

Ale i když prostor, který dobytku zůstává, není příliš úzký, v poměru k ta- kovému zvířeti není o moc větší než prostor, který si člověk nárokuje k poslednímu odpočinku - rakev. Místo na nocleh, které se zvířeti poskytuje, je o trochu delší a o trochu širší, než ono samo - jen o trochu. Pro zvíře je nemožné otočit se alespoň jednou dokola. I kdyby to však prostor dovoloval, bránilo by tomu něco jiného - řetěz. Protože kráva nebo tele mají hlavu řetězem přivázanou k trámu nebo kameni - ke žlabu. Řetěz dovoluje zvířeti ustoupit o malý krok, aby se mohlo položit, když je unavené, odpočinout si a vyspat se. Odpočinout, na čem? Na podestýlce ze zvadlého listí nebo slámy. Dá se na ní dobře odpočívat. Když se majitel zvířete stará o to, aby se podestýlka dostatečně často obnovovala, je z ní příjemné lůžko. Když to nedělá, ubohá bytost je nucena ležet ve vlastních výkalech. A velmi často člověk chce, aby podestýlka lépe prosákla výkaly, a poskytla tak hodnotnější hnojivo. Dobrý chovatel však tohle nedělá, nýbrž výkaly stále odstraňuje a shromažďuje.

Dobytek tedy žije v tomto stísněném obydlí, v němž je v létě často nesnesitelně dusno. Začíná ráno. Lidé čistí zvířeti srst, aby se v ní nerozmnožil hmyz nebo nerozvinula kožní nemoc. Je to dobrodiní, které mu prokazují. Do jeslí mu nasypou seno nebo čerstvou trávu, do žlabu nalijí vodu nebo nasypou šrot. Potom přijde dlouhý, dlouhý den. Dají se dělat jen tři věci. Jíst, stát, ležet. A tele narozené ve stáji vyrůstá mezi těmito dusnými stěnami, v tomto ohraničeném prostoru, těsném jako hrob, dny, týdny, měsíce… Jeho matka kráva takhle také vyrůstala. Nikdy neviděla louku, nikdy neměla to štěstí volně se po ní projít, dokonce jí nikdy nebylo dopřáno, aby se mohla otočit. Téměř nepozorovaně takto plyne koloběh ročních období, kráva nepozná a nevychutná si sluneční paprsek ani déšť. Jen dusný vzduch se mění a nozdry lačně nasávají to, co průvan přinese zvenku, právě tak lačně jako vůni sena a trávy, která duši zvířete plní tušením čehosi čarovného, čehosi, co musí ležet v dálce, tam, odkud pocházejí voňavé rostliny.

Řetěz ji připoutává k vězení. Je jen jedno: bezduchá odevzdanost a snění. Umí snad dobytek snít o louce, o lese, poli a kopcích, jež nezná? Ale jednou za rok se řetěz uvolní. Vrávoravými kroky se kráva vypotácí ven, nejistá, ustrašená, poháněna údery, vyjde na dvůr. Tam ji přidrží. Slunce svítí - oči z něj takřka bolí. Není to louka, ale cizí, neznámé prostředí. Kolem jsou zdi budov, stodola, možná i strom. Ale kráva to všechno nevidí a nechápe správně, protože je zvláštním děním, změnou místa, rozrušená. Působí jí to nejistotu, úzkost, když opustila prostor, na který byla zvyklá.

Stojí tu jiné zvíře jejího druhu - funící bujarý býk. Kráva ho nezná, bojí se ho. Neví, kdo je, nemůže mu ani očichat kůži a v jeho funění větří brutalitu. Krávu drží, býka na ni nechají vyskočit s celou jeho surovou silou. Kráva sebou trhne, chce utéct, osvobodit se. Z jedné strany ji drží a bijí, z druhé strany ji znásilňuje rozběsněný býk, který se na ni bezohledně vrhá se smyslnou žádostivostí. Je to jen krátký boj. Násilí vítězí. Kráva se poddá a nakonec se i v ní probudí rozkoš ze spojení pohlaví a hořkost se promění ve sladkost.

Jakmile ji funící býk, kterého sotva viděla, opustí, odvedou ji zpět do stáje, uvážou na řetěz, připoutají ji na maličké místo, na kterém se nemůže ani obrátit. Až když uplyne rok, znovu ji vyvedou kvůli stejnému procesu. Po celou dobu žije ve svém těsném, dusném vězení. Žere, stojí, leží, škube se na řetězu a neodvážou ji ani tehdy, když s bolestmi rodí. Když potom vedle ní leží tele, šťastná a unavená rodička ho laská. Do jejího života vstoupilo cosi nového, v její zvířecí duši se probudil oblažující pocit. Zajatkyně teď není sama. Získala dítě a s ním nebe matky. Ale dlouho jí toto štěstí dopřáno není. Jakmile je její dítě schopno jíst samo, jakmile je schopno obejít se bez matčina mléka, vezmou ho pryč, přivážou na druhý konec stáje, na místo, z něhož matka své dítě možná ani nevidí. Kráva svým způsobem vzlyká, volá své dítě. Lidé, kteří tolik mluví, píšou a čtou o mateřské lásce, kteří dali tomuto pocitu velkou gloriolu, slyší její pláč, zoufalé výkřiky, steny - ale nevyslechnou je.

Jsou otřeseni a prolévají slzy, když někdo oloupí lidskou matku o dítě, ale myslí si, že kráva přece není člověk. A když nevidí slzy, věří, že kráva nemůže plakat. Když neslyší lidská slova, domnívají se, že kráva nemůže žebrat o své dítě a vydávat úpěnlivé, zoufalé vzlyky. Podle zvuků, které zvíře vyráží, snad slyší, že se v ní musí odehrávat něco podobného jako v lidské matce.

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 8.

Fri, 02 Mar 2012 13:33:56 +0100

Zvířata - naši bratři

Osmá část

Možná se usmíváš.

Je tak pěkné být sentimentální. Být členem spolku ochránců zvířat. Zavazuje to k mnoha věcem, jen ne k tomu, aby člověk lásku ke zvířatům rozšířil i na jedlá zvířata. Jakou má taková láska ke zvířatům cenu? Existuje vůbec? Já však vím, že langusty, když je zaživa vaří, v mukách vyrážejí zvuky - tato němá zvířata. Je to obludné, kuchař a hospodyně tomu říkají odborně a zároveň poeticky: "Langusty zpívají…" Stačí Ti to? - Mám Ti toho říct ještě víc? - Ne, věřím, že teď už jsi pochopil, že nemohu jíst ryby ani jiné vodní živočichy. Byl bych nevěrný sám sobě, kdybych to někdy udělal.

Můj milý!

Očekával jsem námitku, že jsem si pro svoje líčení zvolil právě zvířata z jiného živlu, protože ta musejí opravdu velmi trpět, neboť pocházejí z cizí říše a my jim našimi prostředky úplně jiného druhu musíme způsobovat strašnou smrt, aniž bychom chtěli. Na výraz "aniž bychom chtěli" nevěřím, spíš bych ho nahradil "aniž bychom se pořádně zamysleli nebo chtěli zamyslet". Dobře tedy, věříš, že smrt jiných zvířat, teplokrevných, jež žijí v našich podmínkách na zemi a ne ve vodě, je jiná, téměř bezbolestná, že si jí sotva všimnou, sotva ji pocítí? Abychom si dobře rozuměli - ne přirozená smrt, nýbrž smrt zabitím, kterou jim připravíme.

Nejdřív Ti k tomu chci říct o svých pocitech a myšlenkách člověka, až potom Ti budu vyprávět, co vím o jejich umírání, o jejich porážce a zabíjení. Velmi dobře chápu člověka, který žije v divočině, brání svůj život a bojuje o každodenní potravu, což i jemu dodává určitou divokost. Jeho počínání je pro něj samozřejmé, protože vyvěrá z přírodních podmínek, které okolo něho vládnou - ze zákona divočiny. Plíží se, jako se plíží velké šelmy, skrývá se před nebezpečím do úkrytu tak, jako se skrývají ony. Musí se obávat, že se stane kořistí někoho silnějšího. Ale tam, kde je silnější on, musí se ten slabší třást, že mu padne za oběť. Číhá na divoké zvíře tak, jako číhá velká šelma na něj. Jedná jako všichni kolem něho, on je jejich součástí, i když nejinteligentnější, a proto nejnebezpečnější. To z něj dělá obávaného krále divočiny.

Ale stále se tu vytváří krásná, velká rovnováha. Jemu, jako každému jinému tvorovi, se dá uniknout. Může žít v divočině léta, možná desetiletí, dokud se nestane kořistí někoho jiného. Celý jeho instinkt, jeho inteligence a schopnosti, každé vlákno jeho těla, pracují s cílem přežít, uniknout nebezpečí. A podaří se to teď, dnes, zítra - kdo ví, kdo může říct, jak dlouho? Plnými doušky vychutnává tento život, svobodu přírody, ba vychutnává dokonce i námahu a boj s nebezpečím. Když umře, umře jako svobodný tvor - možná usmrcený, roztrhaný silnou šelmou. Ale po celou dobu až do konce byl svobodný, žil nádherný život a dokonce i hrozná smrt, jež ho postihne, je mu důvěrně blízká. Vždyť ji měl celý život před očima, stále před ní utíkal, obcházel ji, oklamával, kvůli tomu napínal své šlachy a svaly, svou inteligenci, až na doraz. Tak dlouho zůstal mistrem této vážné hry, až jí teď konečně podlehl.

To, co platí o něm, platí ve stejné míře o tvorovi, jehož pronásleduje. I gazela, srna, buvol, ba dokonce i zajíc žijí podle stejného zákona jako on, ačkoliv sami neusmrcují, aby přežili. I tato jeho kořist se těší ze svobodného, krásného života v přírodě, prožívá ho s celou silou instinktů, inteligence a těla, aby znovu a znovu unikala nebezpečí. Téměř vždycky se jí nabízí tato možnost - inteligentní jednání a vypětí sil ji v poslední chvíli zachrání. I všechna zvířata jsou víceméně mistry této vážné hry a čím lépe ji ovládají, tím častěji vyhrají vlastní život. Takto jsou svobodná, vychutnávají dny, týdny, měsíce a roky svého bytí. I pro ně je smrt, když přijde, stará známá, před kterou vždy unikala, které se často ocitla blízko, a která je teď nepřekvapí jako neočekávaná. Královsky svobodný život leží za člověkem i za jeho kořistí. Bude mít dramatický závěr, ale byl krásný a vyplatil se a každý ho mohl sám prodlužovat, mohl být v této hře vždy znovu a znovu vítězem.

Toto všechno je koloběh s nádhernou zákonitostí. Příroda je spravedlivá, vyvažuje věci, často už předem štědře platí za rány, které později zasadí. A je pravdivá, neskrývá svoji tvrdost a neskrývá před tvorstvem svá nebezpečí. Hraje s otevřenými kartami a tvorové jí důvěřují - navzdory všemu, navzdory nouzi a tvrdosti, protože jasná pravda otupuje jejich ostny. Vidíš tedy - chápu člověka z divočiny, tedy snažím se ho pochopit - člověka jako lovce. Vidím ho jako něco, co je dáno přírodou, co ještě i dnes v divočině žije jako naši předkové před tisíci lety. Řekl jsem lovec. Ale nemám tím na mysli toho muže, který si v neděli, hladce oholený a dobře oblečený, vyzbrojený puškou a psy, vyjde do lesa na "lov". Muže, který se pokládá za kulturního člověka, v životě zastává vyšší místo, je sečtělý a vzdělaný, všeobecně pokládaný za "humánního".

Tento muž kráčí lesem, miluje a obdivuje přírodu, která ho přitahuje. Opravdu ji miluje, nenamlouvá si to. Ne, oduševněle všechno vychutnává - perlivou rosu, zeleň listů, světlo, které se prodírá vrcholky stromů, zpěv ptáků. S nadšením naslouchá zvířatům, ze všeho se těší. Ale styděl by se, kdyby šel do lesa jen pro tento pocit. Ne, on je "muž"! On musí mít cíl. Není snad lov starou a opěvovanou ušlechtilou tradicí? A tento člověk, který všechno miluje, celou přírodu kolem sebe, který cítí její harmonii a který by potřeboval udělat jen jeden krok, aby do ní úplně vstoupil, aby ho do sebe přijala - tento člověk přináší pronásledování, poranění, utrpení a smrt. Místo toho, aby miloval, zabíjí to, co milovat mohl, ničí si přitom vlastní ráj. Nemám tedy na mysli tohoto "lovce", tohoto nešťastného tvora, který sám sebe staví mimo zákony přírody, neboť to, co dělá, je v nejhlubším slova smyslu nepřirozené. On, kulturní člověk, kterého nad bídu divočiny a nad její zákony pozvedla práce a zápasící touha našich praotců, kteří nám budovali schody z divočiny k chrámu míru - dobrovolně tyto výšiny opouští, sestupuje ze schodů, jež ho pozvedávají, jen aby obětoval nízkému pudu, který mu zůstal z dravé šelmy. Ale protože už nejedná v dřívějším koloběhu přírodních nevyhnutelností, přináší pronásledování, poranění a smrt, plnou utrpení. A dělá z toho své potěšení a požitek. Jak žalostný úpadek! Čím je civilizovanější, vzdělanější a nezávislejší, tím víc ho lituji jako člověka, který jde po koleji vedoucí opačným směrem, než tam, kam se snaží dojít on a všichni lidé - ke štěstí harmonie.

Zvláštní je také to, jak často postihne tyto lovce smutný osud, něco, co je hluboce zraní tak, jak zraňovali oni. Je to ruka, která jim chce ukázat cestu k sobě samým, která jim naznačuje, co znamená být zraněný a trpět těmito ranami. Jak málo jich to však pochopí.

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Pijete krev?

Fri, 02 Mar 2012 13:31:29 +0100

,,Pijete krev? Co je to za pitomost? Fuj!" tak takhle nějak by vypadala odpověď věčiny z vás. Ale zamyslete se. Kromě ,,pití krve" ,když se např. říznete do prstu, vyskutuje se někde jinde kolem vás? Nemyslete teď na rozbitá holena a jiné své ,,bolístky". Nevíte? Tak já vám poradím. Co třeba takový oběd. ,,Oběd? Co je to zase za blbost?" řeknete si nejspíš. Ale ano, je to pravda. VY, vaši přátelé i rodiče PIJETE doopravdickou KREV. Jenže většina z vás si to neuvědomuje. Tak například takové kuře s kyselým zelím a knedlíkem. ,,Kde by se tam ta krev asitak vzala?" myslíte si. Ale přemýšlejte: KUŘE, zelí a knedlíky. Kuře=mrtvola ptáka= kůže, maso, KREV, kosti atd. Ta krev, o které tady mluvíme není přímo V kuřeti,které máte na talíři. Ale co myslíte, že se s ní asi stalo. ,,Prostě se vypařila!" řekli by si někteří z vás. Možná máte pravdu,ale jen částečně. Z čeho si myslíte že je udělaná ,,omáčka", do které si namáčíte knedlíky a s chutí si k nim dáváte zelí a KUŘECÍ MRTVOLU. Nevyskytla se tam jen ,,sama od sebe",ale natekla do pekáče, kde se peklo kuře. TO je ta krev-OMÁČKA. Pak už se jenom zahustila moukou, přililo se trochu vody a další úpravy a uala- omáčka Z KRVE je hotová.

Tohle není jen nesmyslný blábol nebo výmysl jedné blbé holky. Tohle je čistá pravda,kterou vám tady servíruji až pod nos a je jen na vás,jestli ji přijmete takovou,jaká je,a uděláte něco nejen pro sebe,ale i pro vaše ,,jídlo", nebo na tento článek ,,zapomenete" a bude te si dál vychutnávat krvavé omáčky s mrtvolami kuřat.

Život hospodářských zvířat

Mon, 06 Feb 2012 15:19:44 +0100

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=Z-cor1uZ2AM

Zvířata-naši bratři-část 7.

Tue, 24 Jan 2012 18:51:49 +0100

Zvířata - naši bratři

Sedmá část

Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá. Ještě jsem Ti však neřekl všechno, ještě jsem Ti nevyprávěl o rybách, které se chytají v milionech - o herincích. Nikdo je neusmrtí. Živé je vysypou z člunů, živé je naloží do připravených kádí, nakladou je na sůl a posypou další vrstvou bílých krystalů. Pak přijde další vrstva herinků, další vrstva soli. Na štíhlá, škubající se třpytivá šupinatá těla roztrousí rozežírající přísadu - na živé ryby. To je jejich hrob - zaživa zavřené v kádi a zabalené do pálivé rozežírající soli. Miliony ryb takto umírají a miliony lidí je později jedí, aniž by převážná většina z nich tušila nebo aspoň přemýšlela o tom, jak toto jídlo vzniklo, jaká cesta utrpení a smrti se skrývá za tím, co teď s libostí konzumují.

Je nutné tento pravdivý obraz dále popisovat? Ještě něco Ti však chci říct. Chci Ti vyprávět o jiných obyvatelích chladné vody a o konci, který jim člověk připravuje, aby po své smrti byli požitkem pro jeho jazyk a žaludek. Myslím teď na rybu, jejíž původ je zahalen tajemstvím navzdory veškerému výzkumu, na rybu, která se velmi podobá hadu. Mám na mysli záhadného úhoře. Jak se připravuje? Jak známo, úhoř má, stejně jako hadi, velmi tuhý kořínek. Jakoby ho ani nešlo usmrtit. To by mu museli oddělit hlavu od trupu, ale tak by se zničil jeho dekorativní vzhled. Lidé úhoři uříznou hlavu jen velmi zřídka. Obvykle se pokoušejí omráčit ho údery do hlavy nebo tím, že jím házejí o zem. Potom - prosím, je to starý, úplně všední, bezmyšlenkovitě prováděný kuchařský zvyk - mu zaživa stáhnou kůži a zaživa ho hodí do hrnce nebo na pánev. Zaživa!

Pokličku je třeba dobře přivázat nebo zatížit kameny a jiným závažím, protože úhoř se ze všech sil vzpíná, svíjí, natahuje, vzpírá se proti pekelnému vězení, pokouší se z něj utéct, prorazit ho. A stává se, že úhoři odhodí pokličku a utečou - bez kůže, napůl uvaření nebo upečení. Ale ruka člověka je ihned znovu chytí a hodí zpět do mučírny. Ruka, jež to dělá, je většinou něžná ruka ženy, dobré matky, která svým dětem a muži připravuje tuto chutnou hostinu. Je to ruka ženy, která má jinak určitě velmi dobré srdce, dokonce velmi měkké srdce, přinejmenším pro své milé, které se lehko dotkne, když vidí trpět cizího člověka. Ale pro utrpení a muka úhoře nemá citu. Ano, stává se to. Často máme dvě srdce, jedno z masa a citu, druhé z kamene a bezcitnosti.

Úhoř se právě takhle připravoval vždy, kam jen lidská paměť sahá. Ani matka této matky to nedělala jinak, ani její babička. Říká se, že úhoř to tak necítí… a… jak jinak by se dal připravit? Ne, dobrá žena se těší, že svým milým nabídne tak chutné jídlo. Těší se, aniž by pomyslela na to, že se tak děje za cenu pekelného utrpení jiného tvora, za cenu takového utrpení, že větší nemusel snášet žádný svatý. Takových velkých mučedníků jsou každý rok statisíce a téměř nikdo si na ně nevzpomene, nikdo pro ně neuroní slzu. Nebo přece? Ano, viděl jsem plakat děti, ale to jsou ještě hloupé děti, jenom děti. A přece jsem se setkal s lidmi, s dospělými lidmi, kterým vstoupilo do očí něco jako slza, když viděli, jak tyto ubohé tvory prodávají na trzích, a mysleli na to, co je čeká. Pravda, silní lidé se něčemu takovému smějí… dokud se jim samým nestane něco podobného. A ještě jeden obraz se mi zjevil před očima. Úhoři zaživa svázaní provazem, který jim protáhli žábrami. Tento živý svazek zavěšený v komíně, svíjející se těla uzená zaživa. Vznikne z toho úžasná lahůdka - uzený úhoř. Když však hovoříme o lahůdkách, nejsou také raci a pověstné langusty jedním z Tvých oblíbených jídel? Není to i pro Tebe vždycky svátek, když Ti je předloží?

Chci Ti popsat cestu raka a langusty z vodní hlubiny až k svátku pro Tvůj jazyk, k svátku, jenž Tě ve velké míse očekává na umně prostřeném stole. V chladné vodní hlubině chytili raka nebo langustu a vytáhli je na sluneční světlo. Obě zvířata jsou na vzduchu šťastnější než ryby, protože bez velkých těžkostí dokážou žít i mimo vodní říši. I vzduch se může na dlouhou dobu stát jejich živlem. Chycené raky obyčejně zabalí do košů nebo něčeho podobného. Často jsem viděl, jak langustám odlomili jejich krásná dlouhá tykadla, protože zabírala moc místa. Umím si představit, jak velkou bolest musí znamenat už to, že jim u kořene odlomí tyto nejcitlivější orgány, vysoce vyvinuté nástroje citu, které obsahují jemné hmatové ústrojí. Takto zohavené čekají na kupce. Kupující nese raka nebo langustu domů s radostným očekáváním požitku.

Langusty i raci se vaří. Každý to ví, protože až potom mají často vzpomínanou, takřka příslovečnou červenou barvu. Vaří se zaživa. Domnívám se, že i to je všeobecně známo, i to každý ví. A hospodyňka si s povýšeným úsměvem říká: "Ale to vůbec nevadí - házejí se do vařící vody, za kratičkou chvíli jsou mrtvi. Kromě toho jsou to zvířata nižšího druhu, s velmi primitivním nervovým systémem, která to všechno nepociťují tak, jak by to pociťoval například nervový systém člověka," a znovu povýšený úsměv. Rak a langusta se přece vaří, je to staré a neměnné jako jedenkrát jedna je jedna. Já však vím, jak jejich smrt vypadá. V mnohých kuchařských knihách se píše, že nejlepší je vložit tato zvířata do vlažné vody, zatížit je kamenem a takto je pomalu vařit, aby se dosáhlo lepší chuti. Ale nechme to, mysleme si, že neexistují žádné takové pokyny, že jsou jen lidé, kteří házejí raky do prudce se vařící vody, aby jim takto připravili rychlejší smrt. Už toto předsevzetí je krokem k lidskosti, a dokonce by mohlo splnit účel, kdyby… byl hrnec s vařící vodou v nějakém poměru k velikosti zvířete.

Jinými slovy langustu by bylo třeba hodit do nádoby s velkým, ba dokonce s velmi velkým množstvím prudce se vařící vody, abychom jí připravili rychlou smrt, ne příliš barbarskou. Skutečnost, to znamená obvyklý způsob přípravy, však vypadá úplně jinak. Většinou se vezme nádoba, která je právě tak velká, aby se do ní zvíře vešlo. Ale - místo jedné langusty nebo jednoho raka se jich většinou hodí do vody víc najednou, protože člověk si řekne: "Vždyť je tam ještě místo." Tato zvířata, chladná a pokrytá silnou skořápkou, však v takovém množství ochladí malé množství vody, takže se z vařící vody okamžitě stane voda teplá, nebo v nejlepším případě horká. V této horké vodě se teď pohybují šokovaná zvířata, zvyklá na chlad, téměř na ledový chlad vodní hlubiny. Pokoušejí se utéct, ale marně. Na hrnec se přitlačí poklička, zoufale se plazící zvířata se předtím zatlačí zpátky do hrnce. Poklička se pevně přiváže, nebo zatíží kameny a jiným závažím. Jak pod hrncem hoří oheň, voda je stále teplejší a pomalu se blíží bodu varu. Velmi pomalu! A v tomto neustále se zvyšujícím žáru jsou zvířata zavřena bez jakékoliv vyhlídky na záchranu, vydána napospas neustále vzrůstající bolesti. Dokonce i tehdy, když voda dosáhne bodu varu, neznamená to ještě smrt. Musí se ještě chvíli v mukách vařit ve vroucí vodě.

"Samozřejmě, že raci a langusty se musejí dobře povařit," řekne šéfkuchař. "Dobře zaživa povařit," měl by říct. Já však myslím na strašnou epochu inkvizice a na to, že tato doba ještě nepominula, že i dnes lidé vrhají do vařící vody zaživa jiné tvory, kteří jsou v jejich rukou bezmocní. A s hrůzou si uvědomuji, že jsou to takzvaní vzdělanci, jemnocitní, nikoliv suroví barbaři, ne přírodní národy, a přece - primitivové. Primitivní civilizovaní, primitivní takzvaní kulturní lidé Západu, kteří překypují krásnými myšlenkami a řečmi, a přece, s úsměvem na tváři, provádějí strašné ohavnosti. Ne proto, že musejí, nikoliv - proto, že chtějí. Ne proto, že by jim chyběla schopnost přemýšlet a zvažovat, jakých ohavnosti se dopouštějí, nikoliv - proto, že o tom nechtějí přemýšlet. Kazilo by jim to požitek.

"Ani byste nevěřil, jak je mi vždycky líto langusty, když ji házím do vařící vody, když se potom snaží vylézt ven a já ji musím znovu zatlačit zpátky. Jenže my langusty jíme tak rádi - a jak jinak bychom měli ta zvířata připravovat?" To mi jednou řekla jistá německá baronka, která celý život ráda jedla langusty a která se nemohla dívat na to, když kočí bil svého koně nebo když poháněč špatně nakládal s oslem. Při tom se jí vždycky zmocnila prudká zlost. Nad ptáčkem, který měl zlomenou nožičku, ronila slzy. .

... pokračování

Zvířata-naši bratři-část 6.

Tue, 24 Jan 2012 18:51:15 +0100

Zvířata - naši bratři

Šestá část

Rybáři vytahují sítě. Mají je velké a široké. Vytáhnout je z vody vyžaduje mnoho silných mužů. Jejich síla automaticky roste, stupňuje ji radost, že v sítích je úlovek. Tahají a tahají. Stovky, tisíce třepetajících se ryb vyzdvihnou z vody a vytřesou ze sítí do člunů, kde ryby leží na sobě jako jeden pohyblivý, stříbřitě lesklý kopec, masivní a těžký, takže člun klesne hlouběji do vody. Ryby, které jsou dole, stlačené vahou těch, co leží na nich, se mohou jen stěží pohybovat. Horní ryby tlučou ocasními ploutvemi a pohybují ostatními ploutvemi, sbírají všechny své síly, aby se vymrštily do výšky se správným instinktem, že takto možná dosáhnou spásného živlu - vody.

Rybáři se usmívají, zapalují si dýmky. Zátah byl dobrý! A znovu si sedají k veslům nebo na svá místa. Když je člun hodně velký, tak se ve velkých námořnických botách brodí masou ryb, stoupají na jemná rybí těla, rozmačkávají je, zraňují, usmrcují. Smějí se a vykřikují žertovná slova, zatímco šlapou po své stříbřité kořisti. Jejich boty přitom nepociťují nic a jejich srdce zrovna tak málo, protože zvyk nechal na jejich srdcích vyrůst hrubou kůži - možná stejně pevnou, bezcitnou a naolejovanou, jako je kůže jejich bot. Ani jednou do jejich mysli nepronikne, že chodí po tělech živých bytostí, které svou podrážkou a vahou zraňují.

Ale tento osud postihne, pravda, jen některé ryby. Není to norma, proto se tu nebudeme zdržovat. Podíváme se, jak se daří celému množství, těmto tisícům a desetitisícům ryb. Ano, říkám tisíce, desetitisíce. Každý rybář by se Ti vysmál do tváře, kdybys od něho žádal, aby teď to množství mořských zvířat usmrtil. Jak by mohl? Ani by na to neměl místo, vždyť člun je plný ulovených ryb. Rybář se tedy spokojí s tím, že chytí tu nebo onu rybu a úderem do hlavy ji zabije. Dělá to jen u těch, které hodně vyskakují, projevují příliš energie. Tento akt milosti prokáže jen těm, které leží nahoře, jimž by se snad přece jen mohlo podařit z posledních sil uskutečnit skok do vody. Zamezit tomu, aby vzácný úlovek znovu unikl, to je příčina, kvůli které rybář toho nebo onoho zajatce sítě usmrtí. Dělá to jen na základě praktické úvahy, nikoliv proto, aby zkrátil utrpení zvířete. Ó, ne.

Proč vynakládat takovou námahu? Vždyť ryba umře i bez jeho přičinění sama od sebe, bez toho, aby bylo potřeba tolik práce. Záškuby rybích těl pomalu ustávají, nejsou už tak divoké a nespoutané, pokaždé je v nich méně síly, jsou stále slabší a slabší. Ne, člověk se o ně vůbec nemusí starat, vyhasnou samy od sebe. Takto smýšlí a jedná rybář. Ví, co dělá, protože má se svým řemeslem zkušenosti.

A ryba? Ryba je vytržena ze svého živlu, z vody, a je vržena do živlu, který dosud okusila nejvýš na několik vteřin - na vzduch. Když se my, kteří jsme na vzduchu doma, dostaneme do vody, když nás úplně obklopí a přikryje, utopíme se za krátkou dobu několika minut. Stejně se děje mnohým rybám, které, když se dostanou na vzduch, za několik minut zahynou. Ale to je jen velmi malá část ryb. Převážná většina ryb, které chytíme do sítě, žije v našich zeměpisných šířkách mimo svůj vlastní živel, na vzduchu, velmi dlouho - hodinu, dvě hodiny, čtyři hodiny, až půl dne, hlavně mořské ryby.

Řekl jsem, žijí. Ale není to přiléhavé označení - protikladné slovo umírají by bylo správnější. Ano, ryba umírá, ne minuty, ne - umírá hodiny tísnivou, strašnou smrtí, srovnatelnou jen s naší smrtí udušením. Pomysli si, že by ses musel pomalu udusit. Kolem Tebe by bylo stále méně vzduchu, stále víc by Ti chyběl. Celý Tvůj život by spočíval jen v zápasu o nadechnutí, stále víc a víc, stále namáhavěji a namáhavěji, až nakonec by ses už vůbec nadechnout nemohl.

Pomysli na rybu - ne, raději běž na pláž nebo na trh s rybami, sám pozoruj zvířata, jak leží na zemi nebo v koších. Budeš prožívat jejich strašnou smrt a uvidíš, jak pomalu slábnou, jak víc a víc otvírají ústa, umírajíce udušením, až je křečovitě otevřou doširoka v mukách pomalé smrti. Protože máš velkou představivost, pomysli si, že bys tou rybou byl Ty, že bys musel takhle bojovat, tak strašně, každou vteřinu, každou minutu, o dech! A z vteřin smrtelného zápasu by se staly minuty, celé tíživé minuty, hodiny dlouhé jako věčnost.

Pomysli na ta muka… Vždy, když procházím rybím trhem nebo kolem pláže, kde se škubou blýskavá těla obyvatel vodní říše, kde v mukách otvírají ústa, jakoby ve smrtelném výkřiku - tehdy s nimi vždy trpím a cítím se jako bych sám lapal po vzduchu a umíral s nimi. V takových okamžicích se cítím zajedno s rybou, cítím se úplně totožným s touto sestrou z jiného živlu. Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá.

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 5.

Tue, 24 Jan 2012 18:50:31 +0100

Zvířata - naši bratři

Pátá část

Když tedy vím, že toto všechno odmítáš - právem - jako "nenormální", chci Ti říct, jak vidím "normální" rybolov. Poslouchej a přemýšlej, je-li to čistá, střízlivá pravda nebo ne. Například rybolov na udici. Mnozí říkají: "Krásný sport, uklidňuje nervy." Člověk sedí v přírodě, u vody, drží udici, pozoruje splávek a musí se naučit odborným pohybem rybu v pravém okamžiku vytáhnout. Když se to podaří, radost rybáře a okolostojících je veliká. Všichni se kochají pohledem na krásné, šupinaté, zmítající se tělo ryby - a rybář s pýchou na svou kořist rybu usmrtí nebo ji ještě živou přidá do nádoby s vodou k ostatním.

Všechno to vypadá téměř neškodně, zejména… s přivřenýma očima, se zrakem upřeným na pokrm z voňavého rybího masa. Ale já to vidím víc zblízka, otevřenýma očima, jasněji. Vidím svíjející se žížalu, kterou ruka rybáře (možná je to ruka malíře něžných pastelů, možná ruka estéta) bez jakéhokoliv soucitu uchopí. Vidím železný háček s protiháčkem. Rybářova ruka chytí červa, napíchne ho, protáhne toto ocelové mučidlo přes dvě třetiny jeho těla.

Červ se svíjí, kroutí, bolestně natahuje. Rybář se spokojeně a pyšně usmívá, protože červa "odborně" napíchl. Háček je skryt, je vidět jen malé zvíře, které se ve svém utrpení mimořádně živě, zoufale svíjí. Tak je to správné, hotová pastva pro rybí oči. A rybář, nanejvýš spokojený sám se sebou a se svým rybářským uměním, hází vlasec do vody, potahuje z dýmky, čeká a zírá na splávek. Tak plynou minuty, mnoho minut - každá minuta má šedesát vteřin. Jakou věčností může být každá vteřina pro ubožáka na háčku? Sám jsem už snášel velké tělesné bolesti, bolesti, které se stávaly mukami - a vím, co tehdy pro mě, velkého, silného člověka znamenala jedna vteřina, jak rozsáhlou, příšernou poušť času. Všichni, kdo zažili utrpení, to budou vědět. Pomysli si, jak by trpěl člověk s takovým hákem v těle. Umíš si to představit? Rybář pořád ještě sleduje splávek. Nepohnul se právě? Vytáhne šňůru. Správně, ryba se zakousla, ale byla velmi mazaná, sežrala jen svíjejícího se červa, aniž se dotkla háčku. Rozzlobený rybář odstraňuje zbytek červa, který se ještě trochu kroutí. Dívá se na hodinky. Deset minut tahle návnada vydržela. Rybář tedy otevře nádobu s červy, vyhledá si novou oběť, odborně ji napíchne bezcitnýma rukama, stejně jako celé stovky nebo tisíce červů předtím, po celou dlouhou dobu svého rybaření. Červ se v mukách ovíjí kolem háčku. Nepředstavitelná bolest - strašná, pomalá smrt! Kdyby byl člověkem, jistě by se zoufale ptal, je-li možné, aby Bůh něco takového dovolil. A nenajde smilování, nenajde pomoc, jen příroda ho vykoupí prostřednictvím lačné rybí tlamy nebo pomalé smrti.

Rybář však sedí u vody, dívá se na splávek, přemýšlí a vnímá vzácný nedělní klid kolem sebe. Úplně se rozplývá v pocitu obdivování přírody, naslouchá zpěvu ptáků a těší se z toho, že tito malí pěvci mají dnes v našich krajích bezpečný, chráněný život, bez pronásledování lidmi, díky společnosti, ke které patří i on jako uznávaný, vzácný člen spolku ochránců zvířat. Pozor! Splávek se ponořuje! Rybář se narovná, trhá a pohybuje šňůrou. Třepotá se na ní stříbřitá ryba. Háček zabral dobře, prošel horní čelistí a vyčnívá z hlavy vpředu nad tlamou. Rybář odborně uvolní háček. Nejde to lehce, takový protiháček je dobrá pojistka - nejdřív je třeba trochu popotahovat sem tam a nakonec šikovným energickým trhnutím vyškubnout vzpříčený ocelový hrot. Zůstane malá díra - ale to na věci nic nemění, za pár hodin přece zajatce stejně snědí. Potěžká kořist v ruce, zaraduje se a hodí rybu k ostatním svíjejícím se sestrám.

A rybář přemýšlí, že by teď možná bylo dobré použít jiný druh návnady. Otevře krabici, v níž lezou pestří brouci a mouchy, vezme jednoho třpytivého brouka, který mu přijde mezi prsty. Šikovně chytí háček a prorazí ho tělem brouka rovnou uprostřed. Zvíře hýbe nožičkami a tykadly jako divé, otvírá křidélka, jako by chtělo uletět. Rybář se usmívá: "Ano, teď už nemůžeš." Potom hodí šňůru do vody. Plavající brouk se třpytí a pohybuje všemi končetinami. Rybář spokojeně přikývne. Takhle je to dobře - to přiláká ryby! Ponoří se do přemýšlení, ale brouka přitom nespustí z očí. Rybář necítí nic, vůbec nemyslí na to, že toto malé bezmocné zvíře si musí vytrpět nepředstavitelně mučivou smrt. Ne, on je milovník přírody, těší se z třpytivé krásy křidélek a způsobu pohybů. Vždyť brouk ani nekřičí. Kromě toho je to jen hmyz a ještě k tomu škodlivý. A zatímco se takto noří do myšlenek, narazí jazykem na zub - právě na ten zkažený! Hned se přihlásí bolestí. Rybář trpí - bolesti se stupňují. Přemýšlí, že zítra musí bezpodmínečně zajít k zubaři. A s hrůzou si představuje, jak se zubař se svými nástroji z tvrdého kovu pustí do zubu, jak hrozné to může být, když se dotkne nervu. Snad se najde nějaký prostředek, který zabrání tomu, aby cítil bolest v plné míře, ale přece jen… Trochu bolesti bude i přesto cítit - už teď se toho bojí. Bojí se dokonce i jemné jehly, kterou mu píchnou do dásně - toho malého, chvilkového vpichu, který mu přinese osvobození od všech ostatních bolestí.

A rybář zírá na třpytivého brouka, kterému trčí mezi křídly zpětný háček z těla, a fi lozofi cky přemítá, jak strašné je to na světě, jaké strašné bolesti si musí vytrpět mírumilovný člověk - například bolesti zubů. Čím si to zasloužil? On, který přece jistě nezpůsobil žádnému člověku utrpení. Vůbec, proč člověka pronásledují nemoci a všechna možná neštěstí? Proč? Je to spravedlivé, že nejmírnější lidé musí takto trpět - to je ta velká spravedlnost? A bolesti v zubu jsou stále horší. Vytáhne rybářskou šňůru z vody, vytrhne z těla brouka háček a zahodí třpy- tivé zvíře - někam. Potom namotá šňůru, občas se chytí za tvář, všechno sbalí, vezme nádobu s rybami a odejde domů. Náhle, stejně jako přišly, bolesti odejdou. Teď se těší na ryby, na dobré jídlo, které mu z nich jeho žena připraví. Vzpomene si i na svého malého syna. Chlapec s ním už dlouho chce jít na ryby. Příští neděli ho vezme s sebou. Neuškodí, když se už dítě zacvičí v tomto krásném sportu. A příští neděli ukáže rybář, otec, svému synovi, jak se odborně napichuje červík na háček. To je obraz rybáře, jaký jsem často vídal já sám, bezmocný a neschopný zachránit oběti na háčku. Vždy jsem byl plný hrůzy, když jsem si pomyslel, že v celé Evropě jsou statisíce lidí, kteří se každý den - a především každou neděli - oddávají tomuto sportu jako oblíbené zábavě. Nedokázal bych najít potěšení v tom, že červům, broukům a mouchám připravuji mučivou smrt ukřižováním. A lidé, kteří to dělají, jsou zčásti ti, kteří jinak v životě projevují jemnocit. Ale je dost hluboký? Tak to je všechno, co jsem Ti chtěl říct o rybolovu na udici, o tom druhu rybolovu, který pokládáš za pěkný a "vůbec ne krutý" sport. Teď však víš, že se na to dívám jinýma očima. Dokonce i kdybych si myslel, že háček způsobuje rybě snesitelnou bolest, mučivá smrt červa by stačila, abych si nikdy nemohl vychutnat rybu chycenou na udici. Už jsem Ti jednou řekl, že i červ je mi bratrem a cítím s ním.

Vidím, jak se při čtení těchto řádků usmíváš. Tvoje tvář získává nadřazený výraz a chceš mi odporovat: "A co když rybu chytáme do sítě? Kde je tu červík pohoršení? Kde je tu mučivá smrt ryby?" Přece ji jednoduše vytáhnou na zem a tam ji zabijí úderem do hlavy. "Kde je tu velké utrpení?" Slyším Tě takhle mluvit a musím Ti říct: "I tentokrát jsi přihlížel jen s přivřenýma očima." Nedůvěřivě se usmíváš? Poslouchej, jak jsem zažil chytání ryb do sítě, vždy znovu a znovu, jak ho vidím svýma očima, jež jsou možná trochu příliš široce otevřené. Takto se mi rozšířily rozhořčením a hrůzou, které se zrodily ze soucitu. .

... pokračování

EDGAR KUPFER - KOBERWITZ

Zvířata-naši bratři-část 4.

Tue, 24 Jan 2012 18:49:41 +0100

Zvířata - naši bratři

Čtvrtá část

Můj milý! Vyslechl jsem Tvé námitky. Říkáš věci, které jsem téměř očekával, že uslyším, protože celý svět takto smýšlí a odporuje mi stejně, jako jsi mi odporoval Ty. Trochu mě to zarmoutilo, protože jsem doufal, že Ty budeš blíž pochopení, blíž než celý svět. A teď… Když se však celý svět ptá a mluví jako Ty, asi na to máte právo, vždyť se vám zdá zcela přirozené takto uvažovat. Nebudu se tedy dál trápit tím, že i Ty jsi tak hovořil. Budu se Ti snažit odpovědět a vše vysvětlit: Říkáš, že zvíře je stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava. Promiň, ale když jsem toto místo četl, srdečně jsem se zasmál. Připouštím sice, že v hospodaření přírody nezůstává nic nevyužito, že tedy i mrtvola jednoho tvora slouží druhému jako potrava, dokonce že velmi často jedno zvíře usmrtí druhé, aby získalo jako potravu jeho maso. Připouštím také, že v zákonu přírody se s tím počítalo. Počítalo se i s násilnou smrtí, s umíráním živočicha kvůli tomu, aby mohl posloužit jako potrava - místo smrti, která by později nastala kvůli stáří a nemohla tak už vlastně nikomu přinést užitek. Všechno toto uznávám. Ale Tvoje formulace "zvíře je stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava" mi připadá, jako kdyby se lev nebo jiná šelma olízla a řekla: "Člověk je stvořen k tomu, aby nám poskytl dobré jídlo." Nesmál by ses takovému výroku? A vidíš, já se také smál.

Jestliže však hovoříš o tom, že krátký, takřka bezbolestný okamžik usmrcení zvířete se nedá nijak porovnat s užitkem a požitkem, který z toho vznikne pro ostatní (pro zabíjející), musím tomuto názoru odporovat. Mnozí, skoro všichni, smýšlejí jako Ty. Ale mají, máš skutečně ve všem jasno? Nesvedlo Tě přání, aby ses bez znepokojení a vnitřních zábran přece jen mohl oddat požitku z masitých jídel? Nebyla to tato, možná polovědomá, touha, jež Tě přiměla k tomu, abys jen povrchně přihlížel kratičkým pohledem zpod přivřených víček, a potom sám sobě s uspokojením řekl: "Vůbec to nebylo tak zlé!" Opravdu to tak není, můj milý?

Chci Ti říct, jak věci vidím, jasně a zcela realisticky. Nechci Ti vyprávět o velkých ještěrkách, tučných leguánech v Jižní Americe, jež domorodci chytají pro chutné maso. Vyřežou jim šlachy na nohách a potom je, zaživa svázané, spoutané vlastními šlachami (pomysli, jaké utrpení, jaká bolest) zavěsí na celé dny v stinných sklepních prostorech, dokud jejich maso nepřijde na stůl. Řekneš mi, že je to příliš daleko, příliš neobvyklé a že to neodpovídá našemu životu, našim zvykům. Máš pravdu. Proto Ti nechci vyprávět ani o jižních zemích, v nichž drůbež, slepice a holuby zaživa oškubou, zaživa je zbaví peří. Sám jsem viděl, jak měly ženy takového nešťastného svázaného ptáka v klíně a jak mu vytrhávaly všechna, i ta nejmenší pírka, aniž by je sebeméně rušilo kdákání ubohého trpícího zvířete. A proč to dělaly? Jen proto, že maso zvířete po oškubání je údajně bělejší. Oprávněně mi řekneš, že tyto hrůzostrašné středověké metody se u nás už dávno nevyskytují, že u nás se zabíjí "humánněji". Teď jsem si však vzpomněl na mladou anglickou dámu, která mi jednoho dne řekla, že ona a její manžel v noci pojedou s rybáři přihlížet lovu. Namítl jsem, že by bylo mnohem lepší to nedělat, protože rybáři v té oblasti vábí obyvatele vodní říše velkými lampami. Ryby, přitahované jasným světlem, vyplouvají nahoru. Lovec hodí harpunu, jejíž ocelový hrot pronikne vyslíděnému zvířeti do těla a protiháčky ho přichytí. Když rybu napíchnou a vytáhnou, oddělí ji od harpuny. To znamená, že jí vytrhnou ocelové protiháčky z těla, způsobí tak v jejím škubajícím se těle velké díry a hodí ji k ostatním chyceným rybám - ať tam na své rány umře. Neboť jen málo rybářů má tak dobré srdce, že trpící zvíře hned usmrtí.

Tohle všechno jsem řekl mladé dámě, jež mi mnoho vyprávěla o hodnotných knihách, pokroku a krásných myšlenkách. Řekl jsem jí to se záměrem varovat ji před tímto zážitkem, který by pro její něhu byl jistě strašným utrpením. Ona se však vesele rozesmála a řekla mi, že od dětství rybaří, zná všechny druhy rybolovu a sama je provádí, takže sentimentality, o nichž mluvím, jsou jí úplně cizí. A stále se smíchem mi tato něžná dáma z vyšší společnosti oznámila: "Já při tom vůbec nic necítím. Když chytím rybu, ještě zaživa jí rozříznu tělo a vyberu vnitřnosti, protože se tak nesmírně zlepší chuť masa." Ještě teď vidím, jak velmi ji rozveselilo to, jak jsem se zhrozil. To byla moderní jemnocitná anglická dáma, tedy člověk ze severu. I tady mi řekneš, že to je výjimka, takřka neuvěřitelná, která s obvyklým způsobem rybolovu nemá nic společného. Máš pravdu - protože kdyby se tento příběh nebyl stal mně samotnému, stěží bych mu uvěřil.

... pokračování